Génius a hodina tělocviku

Génius si posbíral věci a běžel rychle do šatny, teď měl přijít tělocvik. Génius už jeden svůj tělocvik ztratil. To ale nevadilo tolik jako to, že pak ztratil i ten druhý. O triko a kraťasy tolik nešlo, teď ale musel cvičit v těch nejstarších teniskách, co doma našel, a v duchu doufal, že neztratí i ty. Těžký byl život Géniův.

V šatně už se převlékaly ostatní holky ze třídy. Génius si sedl vedle Krásky, své dlouholeté kamarádky, se kterou si sice nerozuměl tak jako s Bláznem, ale občas s ní byla docela legrace. Lundra už seděla převlečená a pozorovala své nalakované nehty. Drbna si stahovala vlasy do copu, a Blondýna civěla do zdi.

Náhle se rozrazily dveře a v nich stálo štíhlé, vitální stvoření, jejich učitelka tělocviku. Pak začala něco halekat a už se ve svých starých teplákách řítila do tělocvičny. Děvčata znuděně vstala a zamířila za ní. V tělocvičně se všichni seřadili. Génius se postavil a čekal, co se bude dít. Byl zvědavý, co se dnes zase bude dělat a doufal,  že nebudou hrát nic s míčem, protože ho jednou někdo trefil balónem do obličeje a vůbec měl s balónem strašné zkušenosti, protože někdo vymyslel, že všechny balóny budou kulaté a to Géniovi nevyhovovalo. Míč se podle něj strašně špatně držel, a pokud už musel být tedy kulatý a jinak to nešlo, pak měli vymyslet na balónu alespoň nějaký úchyt. Navíc balóny bývaly tvrdé, proto Génius často navrhoval, aby hráli vybíjenou s něčím jiným, například něčím nekulatým a měkkým, ale to se neujalo.

„Už po třetí vám ukazuju tuhle tašku tělocviku. Už jí viděly všechny třídy. Vážně ten tělocvik není nikoho z vás? Potom ho totiž budeme muset vyhodit.“

Génius zíral na tašku tělocviku, a pak ho napadla legrační myšlenka, že přesně takovou tašku má i on. Jéé, to je úplně stejná taška jako jsem měl já, chtěl už říct Drbně, ale v tom se někdo z řady ozval: „Není to tvoje taška Génie? Vždyť ty jsi přece ztratil tělocvik.“

Génius si uvědomil, že to je docela dobře možné. Zamračil se, jak usilovně přemýšlel. Učitelka zatím vytáhla kraťasy a tričko, aby si je mohli všichni prohlédnout. Ano, byl to Géniův cvičební úbor.

„Co jsem se ho nahledala!“ Zvolal vítězoslavně Génius a vzpomněl si, jak chodil mezi uklízečkami a ptal se jestli nezahlédly takovou červenou tašku.

Učitelka se podivně ušklíbla, když podávala tašku Géniovi.

„Je tohleto možné? Třikrát jsem vám ji ukazovala!“

Pak se na Génia vážně zadívala, jakoby říkala, že tohle už je úplně vážné a ať si to Génius uvědomí, jak moc je to vážné, když nepozná vlastní tělocvik. Pak mávla rukou a řekla: „Génie, běž do nářaďovny a vytáhni ze skříně síť, budeme hrát volejbal.“ A podala mu při těch slovech klíče.

Génius tedy šel. Nářaďovna byla malá místnost v tělocvičně, oddělená mřížemi, učitelka měla tedy na Génia výhled a on nemohl nic pokazit. Génius nevěděl, co zatím učitelka vypráví ostatním, ale muselo to být zajímavé, protože důrazně gestikulovala rukama a přitom se občas otočila za Géniem, jakoby ho kontrolovala. Děvčata se usmívala a dívala se taky za Géniem. Génius odemkl mříže a přešel ke skříni. Musí to být tahle, řekl si, protože viděl, jak ze skříně vyčuhuje kousek sítě. Chtěl skříň otevřít, ale byla zamčená. Uchopil tedy klíče a zkoušel dokud nenašel správný. Přestože odemkl, skříň se nedala otevřít. „To bude tím, že někdo skříň násilím zamkl a nechal trčet síť.“ Pomyslel si Génius. Génius začal lomcovat se skříní. Stále nic. Génius se tedy zapřel nohou a urputně tahal dvířka. Učitelka stála zády, jen děvčata se občas otočila a smála se, když viděla Génia lomcujícího skříní. „Tohle musím zvládnout, jinak si o mně budou myslet, že jsem úplně neschopná. Tři, dva, jedna, teď.“ A Génius vší silou zatáhl za dvířka. Buch. Tma.

Ozvala se ohromná rána. Učitelka s úlekem povyskočila a nasupeně se otočila směrem k nářaďovně. Tam ležela na zemi skříň, to bylo samo o sobě zajímavé, ale ještě zajímavější bylo, že pod skříní ležel Génius. To učitelku vyděsilo a rozběhla se tím směrem, děvčatům se to zdálo ohromně zajímavé a také se rozběhla tím směrem. Po bližším ohledání zjistily, že Génius leží v bezvědomí. Učitelka zavelela a děvčata se chopila těžké skříně, kterou pomalu zvedaly z Géniovy tělesné schránky.

Génius zatím bloudil hlubokým lesem a nemohl pochopit, jak se tady tak najednou vzal. „Ještě před chvílí jsme měli tělocvik.“ Uvažoval Génius. „A teď bloudím lesem. Možná bych se měl nad sebou opravdu zamyslet.“ A tak se do toho pustil a přemýšlel.

„Jsi nešika! Jsi nešika!“ Ozvalo se najednou z koruny jednoho stromu a Génia zasáhla šiška. Génius vzhlédl a zvolal mohutně do lesního ticha. (Tedy nebylo to úplné ticho. Kdesi v dálce vyťukával datel jakousi zprávu do kmene stromu, kolem praskaly větévky a šustilo listí.)

„Kdo je to?!“ A Géniovi přistály na hlavě další dvě šišky.

„Nešika!“ Ozvalo se zas, ale tentokrát z druhé strany. Génius přemýšlel, jestli to byla odpověď na jeho otázku, nebo jen další nadávka určena jeho malinkaté existenci. Zvolil druhou variantu.

„Nejsem nešika!“ Bránil se tedy teď Génius a rozhlížel se kolem, připraven bránit se před palbou dalších šišek.

„A podařilo se ti tedy otevřít tu skříň?“ Ozvalo se teď docela blizounko a na kmeni protějšího stromu se mihl rezavý ocásek.

Génius se zamračil. Matně si vzpomínal, že se pokoušel otevřít jakousi skříň, ale už si nevzpomínal proč. Rozhlédl se a uviděl před sebou rozzářený obličej rezavé veverky.

„Jak to víš?“ Géniovi nebylo jasné, jak nějaká rezavá veverka z lesa může mít takovéto informace.

Ale veverka místo odpovědi najednou odkudsi vytáhla kýbl vody a v jediném okamžiku ho vychrstla Géniovi přímo do obličeje. Génius ztratil orientaci, protože proud vody ho oslepil a odhodil trochu dozadu. Začal tedy prskat vodu a šmátral kolem sebe. Jak tak šmátral, uhodil přitom veverku do obličeje a ta řekla: „Au“ A podivně zaskučela.

Génius si protřel oči a před sebou uviděl poprskanou učitelku tělocviku, jak se drží za svou levou tvář, ústa mírně pokrčena bolestí. Génius si uvědomil, že už není v lese, ale leží na zemi jakési místnosti a nad ním stojí učitelka a nad ní visí nějaké šňůry. Učitelka se zadívala na Génia.

„Musím si s tebou vážně promluvit.“ Řekla teď učitelka a sundala si ruku z modřiny.

„My nebudeme hrát ten volejbal?“ Optal se pro jistotu Génius.

Učitelka si nevšímala otázky a pokračovala.

„Podívej se kolem. No, copak tady vidíš?“ Génius se pozorně rozhlédl. Na šňůrách, které tu visely přímo nad ním, bylo pověšené prádlo.

„Tak tohle všechno jsem sem musela sama přestěhovat. Svýma rukama.“ Pokračovala učitelka a Géniovi došlo, že teď asi není řeč o tom prádle. V místnosti stály nějaké skříně a stůl, šlo zřejmě o tyto objekty.

„A celý svůj kabinet jsem si taky musela vymalovat.“ Chlubila se dál učitelka.

Tak jsem tedy v jejím kabinetě, proběhlo Géniovi hlavou.

„No nemyslíš, že by ses měla nad sebou zamyslet. Co budeš dělat ty, až se jednou vdáš? Myslíš, že budeš tak bohatá, že za tebe budou pracovat služky?“

„Nemyslím.“ Řekl Génius po pravdě.

„Pak bys tedy se sebou měla něco dělat. No jen se na sebe podívej! Vždyť máš obě ruce levé!“ Génius se podíval na své ruce.

A malý Génius poznal, že…že učitelka se nejspíš plete.