Večer u Ohně II.část

     Byla krásná noc. Ohýnek plál ve svém ohništi a v polenech, která stravoval se vařila míza. Muž seděl kousek od ohně a i v něm se cosi vařilo. Byl to vztek a zloba. Během svého vzpomínání začal mechanicky jíst. Jeho mozek v tomto okamžiku pracoval jako dobře promazaný multifunkční stroj. Zatímco jeho vědomé Já bylo na inventuře v paměti, zbytek tohoto stroje dostal od filiálky v žaludku zprávu o hladu a jal se jí řešit bez vědomí šéfa. Muž si tedy vytáhl kus uzeného, trošku jej ohřál a malým nožíkem si ukrajoval plátky a vkládal je do úst. Jenže jeho mozek nebyl tak dokonale multifunkční a tak se rychlost a ráznost těchto řezů zvyšovala. Stoupala úměrně s nepřítomností jeho pohledu. Až jednou vjel ten malý nožík do uzeného, projel jím a zabořil se až ke kosti v Mužově palci. To jej probralo. Nevěřícně se podíval na svůj prst a stejně jako každý si jej strčil do pusy. Když jej vytáhl, už z něj žádná krev netekla a jeho oči sledovaly, jak se ranka na prstě pomalu zavírá až zmizela docela. Jeho oči tuto scénu sledovaly soustředěně, až ji nesledovaly vůbec. Jeho Já se opět odebralo do regálů jeho paměti, k nedávné minulosti.

     Jo tenkrát to nebyla ranka na prstě! Jak dlouho jsem mohl být v bezvědomí? Když jsem se probral, má zranění už byla vyhojená a můj oděv – tedy to co z něj zbylo, se proměnil ve smradlavý kus hadru. Vydal jsem se odpadním systémem k řece Andě.
     Odpadní systém, chlouba nejskvělejšího města na celém Lornu. Dokonalost sama! Ale smrdělo to tu hůř než v nejsmradlavějším pajzlu v té poslední vesnici toho nejhoršího z národů Temné Hordy.

- konečně čerstvý vzduch –

     Co nejrychleji jsem se vydal k mému domovu. Bylo to strašné! Špinavý, páchnoucí a pouze v něčem, co by se dalo nazvat bederní rouškou, jsem probíhal nejlepší čtvrtí Andúnie.
Doma jsem ze sebe dlouho smýval špínu velkoměsta a nakonec si čistě oblečen sedl do svého křesla u krbu.
     Ano byl tam se mnou! Nejvěrnější přítel, kterého jsem kdy měl. Vždy připraven pomoci, neodmlouval a nevyčítal mi mé skutky. Snad jen jednou, jedinkrát - toho vesničana.
     Zase ti křivdím příteli, ty jsi mi to nevyčítal. Ty ne, ty jsi byl správný přítel. To já jsem zklamal. Já jsem to nedokázal odpustit sobě, ale ani tobě. Také proto tu visíš nad krbem a sedá na tebe prach.
     Promiň příteli, tys za to tenkrát nemohl, neměl jsi na vybranou. To já! Srab, který se zahrabal do knih, místo aby se postavil svému strachu. Ale už se na tebe prášit nebude. Už ne, příteli! Teď ti to všechno vynahradím. Pomstím se a ty mi pomůžeš tak, jak to bylo za starých časů.
     Sňal jsem Drakobijce ze zdi, otřel prach a ošetřil jeho vzácné čepele. I po těch letech zahálení ostré jako břitvy, co to povídám, mnohem víc. Položil jsem Bijce na křeslo. Je to krásná zbraň. Složená v jeden celek působí jako zhmotnělá noční můra každého holiče. Na jedné straně metrové rukojetI bylo půlmetrové ploché ostří kopí a na druhé straně dlouhá čepel za kterou by se nemusela stydět žádná šavle. 
    

    Tak a teď si vzpomenout, která cihla na krbové římse to je. Čtvrtá zleva? Tak pátá zprava. Taky ne. Že by druhá? Jasně druhá. Jak bych se mohl splést! Taky ne. Tak třeba … třetí zprava, ale to je blbost, kdo by použil třetí zprava jako tajný spínač? Bude to …

- Cvak ! - No jo! Kdo by ji použil? Já přece!

    Ohniště se otočilo a já jsem po letech spatřil starou zbroj z časů, kdy jsem sloužil svému králi, vlasti a Společenstvu. Ještě, že jsem ji nechal opravit. Seděla jako vždy, holt kvalitní práce kovářů z Hory. Připnul jsem na záda popruh a uložil do něj Bijce a připravil se k odchodu. Ohniště se už před chvílí otočilo zpátky a oheň vesele skotačil, jako by se vůbec nic nestalo.
    Vzal jsem za dveře. Počkat! Takhle ne! Vrátil jsem se do haly. Na stolu vedle mého krásného, skoro nového křesla stále spočívala Ona. Její duch mě znova ovanul.
    Trpasličí filozofie je zvláštní kniha. Není rozbředlá a nemastná, neslaná jako ostatní díla tohoto typu. Je plná života. Přímo z ní sálá teplo a žár myšlenek, které jsou v ní zachyceny. Jak ohnivá jsou její poselství! S těmito myšlenkami jsem znovu vzal za dveře svého domu a vyšel do ulic Andúnie. A za dveřmi jsem nechal předsíň, za předsíní halu, v hale své skoro nové křeslo u krbu a v krbu Trpasličí filozofii.

     Byla krásná noc. Muž se zvedl od ohně a trošku se prošel. Protáhl své tělo ztuhlé od dlouhého sezení v chladné noci. Došel ke svému koni, který byl přivázán k nedalekému stromu a pohladil ho. Otevřel sedlové brašny a něco v nich hledal.

     Jo, vystopovat Marvika a držet se jeho stopy, nebyl velký problém. Čarodějové jako on jsou strašně namyšlení a neopatrní. Doufám, že si nemyslel, že ta malá kulička mě pošle k Charmovi. Zmizet z města, to nebyl špatný nápad, pokud si ovšem nevybereš k odjezdu tu nejluxusnější loď Královské dopravní společnosti. A koho normálního by napadlo, přihlásit se po úspěšném útěku z Ostrovní říše v domě čarodějů v Blízkých přístavech! Největší volovina, co provedl, byla přidat se ke karavaně. (Když chci zmizet ze světa, necestuji přece s obchodníky a už vůbec ne s trpaslíky.) Trpaslíci si totiž vedou velmi dobré záznamy a zlato umí dobře navnadit k jejich otevření. Dvě pyramidky a věděl jsem cíl jeho cesty i přesný čas, kdy tam dojel. Ano, byl to ten nejjednodušší lov v mém životě. K tomu jsem měl možnost využít jistých výhod, plynoucích z toho, že tento lov byl sponzorován Společenstvem. Do přístavů jsem se dostal na palubě Ničitele, jedné z nejrychlejších lodí Společenstva a pak jsem si na jejich účet koupil toho krásného koně. Hezčího bělouše jsme ještě neviděl. A ty černé brašny a sedlo se k němu tak hodí!

     Byla krásná noc. Oheň ozařoval jen malý prostor kolem a tvořil tak svůj vlastní mikrokosmos. Na samém pomezí tohoto malého světla a temnoty okolo stál bílý kůň v černém postroji. Vypadal jako přízrak z noční můry a kdyby na Lornu existovala legenda o smrti s kosou, tak by si každý myslel, že se tu ta osoba musí někde potloukat. Ale nepotloukala se. Místo Ní stál u koně vysoký, bledý muž ve zbroji. Jeho dlouhé stříbrné vlasy byly rozpuštěny a momentálně mu značně znepříjemňovaly hledání v sedlových brašnách.

     Karavana mířila do Belegrodu – hlavního města Lariských trpaslíků. Belegrod je sídlem kovářů, zbrojířů, zlatníků, klenotníků, podvodníků, lichvářů a opilců. Prostě střed veškerého dění a obchodu všeho druhu. A jelikož tam mířil Marvik, mířil jsem tam i já. Do Belegrodu jsem dorazil s týdenním zpožděním. Marvik tu už jistě nebyl, ale to mě nezastavilo! Zamířil jsem přímo do nejlepší putyky v podzemním městě. O pouhé tři hodiny později jsem přesně věděl, kdy tu Marvik byl a kam míří a mohl jsem se konečně zapojit do všeobecné pitky.
     Ano pitka, to byla za starých dob moje druhá nejoblíbenější zábava, hned po bitce. Druhý den v poledne jsem znovu vyrazil na cestu. Měl jsem tenkrát dojem, že někdo nalil pálenku do žlabu mého koně, jelikož se strašně motal.
     Marvik mířil na sever k hranicím Trpasličí říše s Divočinou. Proč všichni šmejdi, co chtějí zmizet, jedou právě do míst jako je Divočina? Je to jako by to měli vyryté ve svém mozku. Pokaždé když někdo odmítl vstup do Společenstva, sbalil své věci a vydal se někam do míst jako je Divočina. Teď už bylo zbytečné spěchat, nebylo kam.
     Druhý den se mi otevřel výhled na mohutný Severní val, pevnost táhnoucí se od pohoří Beleghundu až k pobřeží. Několik mil vysoké hradby a několik desítek věží bylo přiměřeným způsobem obrany proti Divočině. Dvě staletí nájezdů Temných hord a následné bezmála století občasných útoků Barbarů nechalo vyrůst tuto megalomanskou stavbu, ostatně neznám trpaslickou stavbu, která by nebyla megalomanská. Jediné, co mně vrtalo hlavou bylo, jak se Marvik dostal do Divočiny. Trpaslíci totiž nejsou zrovna pověstní volným pohraničním stykem. Dojel jsem až k Valu a požádal o rozhovor s velitelem míle, ještě že jsem sebou tenkrát vzal dost peněz a nějakou pálenku z Belegrodu. Jak mi Hrun, místní velitel, říkal co se stalo, docházelo mi, že jsem se v Marvikovi spletl. Nebyl taková nicka, jak jsem si myslel. Podle všeho rozpoutal pravé peklo na jiném úseku Valu. Prošel přes hlídku a z té nezbyl jediný živý.
     Nezáviděl jsem těm trpaslíkům jejich konec, uhořet není zrovna nejpříjemnější smrt, vím to z vlastní zkušenosti. Slíbil jsem Hrunovi, že jeho muže pomstím. Ostatně Marvika musím dostat v každém případě. Je to zákon Společenstva. Hrun přijal můj slib a pustil mě do Divočiny s přáním dobré cesty a hledání.

-konec druhé části-