Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Tak jsem si jednou vyšel takhle po Praze a k odpoledni jsem se stavil v jedne restauraci na oběd. Uvědomil jsem si totiž, že jsem od rána ještě neměl nic v puse a můj žaludek již také začal z hlady hrát basskytarový koncert. Bylo celkem hezky, sluníčko svítilo ... 34 stupňů ve stínu ... obloha bez mráčků, jen kdyby trochu zapršelo, aby nebylo takové dusno. Sedl jsem si na terase s pěknou vyhlídkou na Vltavu a čekal jsem na číšníka. Nečekal jsem dlouho, za chvíli opravdu přišel takovy dlouhý vyzáblý, černovasý s knírkem a v jedne ruce držel prkenici s papírkem a v druhé propisku. Čekal jsem, že mi nabídne jídelní lístek a něco k pití, z toho vedra jsem trpěl obrovskou žízní. Čísník, začal trochu oklikou.
"To máme dneska hezké počasí," oznámil, "sluničko nám svítí, na obloze ani mráček..."
Přitakal jsem, ačkoliv mě to "hezké počasí", na kterém by se dala usmažit dobrá kotleta začínalo lést krkem. Číšník pokračoval.
"Taktomámepadesat korun, a co parníček, parníček jste viděl?"
"No ano," odpověděl jsem nejistě, "ale já..."
Číšník mě nenechal domluvit.
"Taktomámetřicetosm korun, vidím, že jste si sedl pod slunečník, tak to máme jeden stín, deset korun, jedna židle a jeden stůl dvacetřidevadesat..."
"Počkat počkat," neudržel jsem se a skočil mu do řeči. Tágo se na mě nechápavě podívalo...
"To má být vtip?"
"Ne, pane, to myslím vážne... Pěkný vzdoušek ne? Hezky nám tu voní lípy. To by bylo za čtyřicetosmpadesat."
"Snad nechcete, abych platil za dýchání a za dívání?"
"Člověče co se tak divíte. Spadl jste snad z měsíce? Víte jak je drahý vzduch?"
Už jsem se neudržel a vstal jsem. "Pane! Za to dusno tady bych měl dostat slevu! Ustupte, chci odejit..."
Černý dlouhán, o hlavu vyšší než já se na mě povýšeně podíval a bez náznaku dalších emocí klidně prohlásil:
"Až zaplatíte stosedmdesátčtyřicet."
Za co? podivil jsem se v duchu. On to opravdu myslel vážně.
"Hej, okamžitě mi ustupte z cesty!"
"Pane, nemůžu vás pustit, dokud nezaplatíte."
To už mi došla trpělivost, že jsem se neovladl a jednu jsem mu švihnul - pěstí do zubů. Tágo se složilo jako slepecká hůl. Můj výpad ho asi překvapil, protože postavou připomínal dobře civčeného basketbalistu a asi by se snadno ubránil. Neváhal jsem, sebral jsem ze stolu své zrcadlovky a rychle jsem se vytratil na ulici. Dobře jsem si zapamatoval jméno té putiky. Jmenovalo se to "U Oskara". Trochu vzveden z míry, jsem vykročil k pražskému hradu, najít cestou nějaký bufet...
Písmák