Zvuky ticha

“... na celý dům, praskot a šum, zahlaholí když dům jde spát ...”

Ticho hovoří. Často se v noci probouzím, temnota jako had obtočí mé rozespáním rozjitřené smysly a já, očarován, naslouchám. Někdy hovoří něžně a tichounce mne znovu uspává, jindy nechává tušit hrůzu a strach z nepoznaného. “Ach, ty jsi ale tíha!”, zaskřípe v bedrech skříně na adresu bedny s nářadím. Ta se zastydí a výmluvně mlčí, tiše se červenajíc pestrou nálepkou. “Ba, ba”, přisadí si parkety a po nich se zapojí do tichého hovoru celý pokoj. V jemném šelestu záclon zachytím stříbrný smích nočního povětří, které se dobývá nezbednými prsty do pokoje skulinou pod oknem. Do světlé výseče stropu se připotácí starý nevrlý pavouk a omámen měsíčním světlem se nespokojeně houpe v kolenou. Pod nohama se mu ve trámu najednou cosi pohne a ostrý praskavý zvuk zažene všechny do zbabělého ticha. A jakoby snad někdo upíral starému dřevu právo trochu se protáhnout, také ono ztichne. Jen z půdy zaznívá tikot umrlčích hodin. Celý pokoj tuhne v nervózním očekávání. Ticho se blíží jako krvelačná šelma. I já se téměř bojím dýchat. A tlukot mého srdce předčí rámusem snad i parní stroj. Vše kolem se propadlo. Ticho se halasně ozývá ze všech stran Z tmavých koutů náhle vyrazily šiky děsivých představ. Pařáty, na nichž se snoubí špína se zaschlou krví, obrovská ústa plná cvakajících zubů a šílené hordy modrých přízraků se na mne sápou ze všech stran. Pod pláštěm ticha troubí k útoku a poráží v nerovném boji můj ubohý spánek. Je to zběsilá řež. Vtom se jako první se pohne pavouk. Zašustí nohama a na své cestě snadno ovládne čerstvé bitevní pole. A i když se bedna téměř vznáší snahou být lehčí něž sen, skříň opět spustí svůj nářek. Poraženi. Zbytky nájezdníků pod prapory ticha se dávají na zoufalý úprk. Po parketách se projde Neviditelný a z koupelny je slyšet rozhovor stoupaček. Průvan začíná lehce hrát na okenní těsnění a všichni se přidávají k té něžné bezhlesé písni. Není dlouhá, ale krásně uspává.

---