Déšť

Prší. Temné, šedavě modré provazce svazují zemi s nebem. Prší. Všude samá voda. Déšť jako zběsilý bubeník mlátí do všeho, co mu přijde pod ruku. Drtivým stakatem se směje nad plechovou střechou autobusové zastávky a ze všech stran pod ní vhazuje své umáčené polibky. Lidé se choulí do provlhlých nálad a jen dětský smích se radostně bratří s vodním přívalem. Honící pes vítr, ten všudypřítomný chlapík, s jásotem zvedá dívčí sukně nad okraj nahoty, aby i něžné krajkoví poznalo krásu věčného mládí kapek. Umělec vítr šmahem maluje mokré siluety žen a vlhkou rukou modeluje lidská těla. Dívkám ten nezkrotný živel zvedá hroty ňader pod tenkými blůzkami a zalyká se blahem, když oslepený chodec zčeří již tak rozbouřené hladiny kaluží. Prší. "Marně se schováváš a utíkáš, človíčku. Dnes já mám svátek a mám nesmírnou chuť rozdat své průzračné modro. Hej, pane, jen pryč s tím kloboukem a pojďte na mou hruď, ať zmáčím vás radostí." Prší. Z oblak padají polibky, voda a smích, jen lidé se mračí.

---