Oběť nebo šílenství

Už dlouho jsem se rozhodoval nad tím sepsat svou vlastní duši. Možná, ale i možná ne dělám i nedělám dobře. S pocitem absolutní svobody(která neexistuje) se vrhám vstříc svému vyprázdnění  slovy. S každým písmenem, s každým slovem i s každou myšlenkou totiž zaprodávám kus sebe samého…Nevím proč, ale vyjádření slovy mi nedává toliko souznění z druhé strany…

Přemýšlel jsem dlouho a nekonečně dlouho nad světem, lidmi, zvířaty a planetou samou. Mnoho dní i mnoho nocí jsem ať už zbytečně či ne, rozhodoval o svém životě i o svém já. Boj, který trvá celý život se mi stal po čase skoro smrtelným. Vím kolik potíží a těžkostí přináší celý svět, nemoci, hlad a utrpení nedávají spát mnoha miliónům lidí na téhle planetě a já svou lehkovážností píši o svém bytí. Zrovna tak se mohu probudit do nádherného dne a zapomenout na strasti a nástrahy nás všech. Hlad, smrt, nemoc to všechno jsou ale příčiny nás všech, proto nesu vinu i já…

Kolik lásek, kolik holek, kolik přátel mi prošlo po srdci i těle a v žádném z nich jsem zatím nezakořenil. Proto hledám část sebe, něco, kde mohu dokončit svou druhou část. Jsou chvíle, kdy musím brečet, řvát anebo běžet za nekonečným cílem. Je mnoho pohledů a mnoho nálad…proto se někdo zastaví a zaklepe si na čelo jak to vůbec mohu psát. Omyl, vidím věci před i za sebou. Možná že jsem moc citlivý, možná že jen nosím velké brýle, přes které vidím každý detail, jež ostatní přehlíží. Nevím a to je má chyba…nevím…nevím…jsou chvíle, kdy vím kdo jsem a řídím se tak reálně jak jen je to v mých silách a jsou také chvíle kdy vidím před sebe a svou osobu…dívám se na sebe shora a připadám si jako schránka na plíce, srdce, mozek, myšlenky a nápady. V ten moment se řídím pouze pocity…Ach kéž by se dalo mluvit pocity…já píši o sobě, o svých pocitech a slova jsou mou pouhou připomínkou…Najde se však někdo kdo mi otevře oči a ….

Zastavím se vprostřed ulice a krátkým pohledem pohlédnu na nejbližšího člověka…v moment, kdy se nacházím sám proti světu, proti části která mě v ten moment obepíná svou reálností, se uvolním…pohlédnu na strom , větev , vzduch , hvězdy a mám pocit, jako bych cestoval v daný moment po celém světě. Je tolik míst, tolik překážek a já je zdolávám v ten pravý moment. Cestování?? Proč ne, i ten nejvzdálenější kout planety je mým domovem…

Samota. Už tolikrát mě utěšila ve svém náručí, že se mi stala matkou i bratrem v nesnázi. Jen jen otázkou, zda-li je tomu tak dobře či špatně? Je dobré být sám? Je dobré být chvíli sám? Je dobré pokládat si toliko otázek a neznát odpověď. Každým dnem mi ubývá sil bojovat s realitou, že mě slova která teď píši spíše pomáhají nezapomenout. Ve svých patnácti letech jsem dostal „dar „ vidět sebe samého. Ne každý vidí své činy a následky, ne každý vidí své zařazení. Sakra, proč jen vím o tom že existuji!!!! Kolik lidí rádo mluví a kolik slov tak ztrácí smysl. Chtěl bych se dorozumívat pocity, někomu sdělit svá tajemství…

Rozbor osobnosti. Nezřídka se mi stávalo, že jsem rozebíral každý detail určité osoby, nešlo o rozbor jeho nebo její chůze, či snad obličeje, mluvy nebo dojmem. Snažil jsem se člověka předběhnout a odhalit jeho záměr. Jeho pocity a jeho náladu. Viděl jsem veskrze myšlenky, ne pocity, viděl jsem nic….a právě nic mě doprovázelo nejčastěji…kolik myšlenek jsem odhalil a lehce odkryl záměr. Jen díky prázdné duši. Jen kvůli jednobarevnosti lidí jsem se dostal k poctu naprosté samostatnosti…

Jistě! Existují lidé u kterých mohu energii jejich srdce podcenit.

Radost….Stejně jako dokáži každý den sdílet jisté pocity viny za každý svůj pohyb v tomto čase, dokáži nést stejné břímě radosti, jež mě odtrhuje od mého uzavřeného kruhu. Příděl jakéhokoli štěstí je pro mě pouhou pomlkou mezi dalším „rozvojem“ mé mysli. Neuzavírám se této „radostné“ straně lidského života. Pouze se zaobírám časem, který se kolem mě v ten moment rozprostírá. Nedávám však navenek znát své uvědomění si té či oné situace, ze které radost vznikla. Chci říci, že si radost neužívám osobně, fyzicky, dotekem, smíchem, radostí, srdcem, břichem …. Poslední radost, tedy procítěnou radost datuji někdy kolem mého 5 ho roku od narození. Smích který mě od této doby nepovažuji za skutečně prožitý…

Pyramida. Jen pár let mě dělí od svého stylu třídění myšlenek. Nazývám jej „pyramidou“. Pakliže uznávám…nemůžu dál psát…jsem příliš ovlivněn vnějším prostředím…soustředěnost je základem dobrého pochopení sebe samého…ponechám proto další část na pozdější dobu.