Noční zázrak

Slunce už zapadá za vrcholky hor.

Kolem mě se rozprostírá nádherný obraz teplého večera.

Dlouhé stíny se navzájem proplétají a vzduch je prosycen

rudým světlem paprsků zapadajícího Slunce.

I poslední kousek rudého kotouče už zmizel.

Kolem se rozprostírá šero - tma, rušená jen

slabounkou září jen o málo světlejší oblohy.

Večerní klid už jen dotváří atmosféru přicházející noci.

Stíny tmy se mi ovíjejí kolem prstů, paží a celého těla.

Nebojím se jich. Nemám z nich strach.

Tma mě zalévá, ale já se netopím.

Mazlí se se mnou a hladí mě. Je jako samet.

Hladí mé tělo i duši. Celého mě objímá.

Ta tma mě celého pohlcuje, stejně jako ve mně.

Pocity ve mně zasycují můj hlad i mou touhu.

Vtom paprsky stříbra proťaly temnou krajinu.

To Měsíc skrz cáry oblohy zalil myšlenky mé

svým stříbrným svitem a jeho prach stříbrný

pokryl okolní kraj a pokropil jej chladnou rosou.

Probouzí to ve mně nadšení tak silné, až mě nadnáší.

Vznáším se od země ke korunám stromů. Létám.

Koruny stromů protkané stříbrným hedvábím

probouzejí ve mně pocity, jaké jsem dosud nepoznal.

Pak překvapení nad překvapení zrodilo se náhle.

To elfové, jenž za nocí měsíčních jen létají

se probudili do života a začali svůj noční tanec.

Létají kolem mně a ve všech korunách stromů, co v lese jen jsou

a na hedvábí ze svitu Měsíce parket svůj měsíční mají.

Ta záře je všude kolem mně i ve mně. Cítím ji.

Je mou krví i vzduchem který dýchám. Je mou duší.

Osvobozuje mě od reality. Dává mi snít sen.

Nasycuje mou duši. Tiší mou vášeň, ale také ji probouzí.

Nasycuje mou touhu, ale ta je přesto nenasytná.

Ten spánek je nádherný. Chtěl bych snít navěky.

Přichází svítání a všechno mizí. Přichází světlo.

Ranní rosa se ztrácí a s ní končí i můj sen.

Paprsky zlata jsou silnější než paprsky stříbra.

Slunce opět panuje nad tímto krajem. Dává mu život.

Já však sním ve stínech stromů o jejich korunách,