NIRVANA

Bezmocná přihlížím.

Nestojím ti ani za to,

abys mě opustil.

Učíš mě nenávisti,

učíš mě nezranitelnosti.

Zabíjíš mě centimetr po centimetru

v slepém zatracení

a přitom mě nepřestáváš milovat.

Vykašlávám chuchvalce

černého hnusu nočních můr

a plivu jed.

Cítím své podřezané žíly,

jak z nich prýští všechno,

co jsem kdy uznávala

a špiní prostěradlo.

Snažím se

rozdrápat si tělo,

abych se dostala k jádru

té trýzně.

Ale ty se zlomyslností

vkládáš prsty do mých ran,

které jsi mi sám udělal

a šeptáš mi do ucha,

že příště už to neucítím.

A já ti dopřávám to potěšení

vidět mě svíjet se jak zbité zvíře

v kleci a zahnané do kouta.

Tvrdíš,

že skrze tvůj očistec

dojdu Nirvány-znecitlivění.

Vyrážím ze sebe

s posledním výdechem výkřik,

nářek veleryb,

trhající srdce,

zhmotnění vlastních muk

a probouzím se 

v prázdnotě místa,

osvícená,

zjizvená,

necitelná-

konečně jsem dosáhla dokonalosti!