Jarní den

Je překrásný jarní den. Takový den, kdy zapomenete na všechny starosti a vyjdete si na procházku parkem s osobou vám nejmilejší. Držíte se za ruce a usmíváte se na všechny strany. Vždyť na světě je tolik krásy. A samozřejmě lásky, pro kterou je takový den jako stvořený. Zamilovaně si proplétáte s přítelkyní prsty, když v tom uvidíte největší krásu a oslavu dnešního dne. Zprvu přes hustý porost vidíte jen obrysy dvou bytostí blízko sebe. Ale cosi vám našeptává, že by jste měli jít blíže a zřetelně se podívat. Skrze větve keřů se vám naskýtá pohled, při kterém se tají dech. V husté trávě si najdete nejpohldnější místečko s tím nejlepším výhledem na láskou oplívající pár a tiše bez sebemenšího zachvění je pozorujete.

Zamilovaný muž klečí před svou dívkou a v ruce se mu blýská snubní prstýnek. Touha mu svírá hrdlo. Důležitost jeho činu mu bere schopnost dýchat. Její krása ho oslepuje. Jeho láska, vědoma si své nynější důležitosti, bere vše na sebe. Ptá se na spojení dvou duší. Ptá se, jestli se mu chce obětovat stejně tak, jako on jí. Ptá se najejí ochotu odloučit se od svého nynějšího života a postoupit o stupínek výš, ke společnému žití. Ptá se na její opravdovost lásky. Schopnost vše vytrpět. A zda je připravena přijmout ho nejen k sobě, ale i k vlastní duši. Žádá ji o ruku.

Ona, slyšící i nevyřčené, poprvé ve svém životě s někým sdílí pocity. Ví, že nemusí říci ano, aby ji pochopil. Pouze se podívá do jeho očí, které nevidí nic jiného než jednu jedinou bytost. V té chvíli pro zamilovanou dvojici neexistuje nic než jejich láska. Nevnímají lehký vítr, který jim čeří vlasy. Nevidí lístí volně poletující kolem nich. Necítí měkkou půdu pod nahoma, protože na ní nestojí. Poletují ve volnosti prostorem. Jemně se dotýkají jeden druhého. Jejich harmonické pohyby řídí spontálnost. Aniž by vyslovili slova, už znají odpovědi. Poznali sílu, vyskytující se mezi nimi a pocit, že už nejsou samy. Poznali moc jejich spojení v jeden celek a už se jí odmítají zbavit. Jsou svoji. Dali si slib. Hodlají se vzít.