O dvou duších

nádhera...tip

Hezký námět, líbí se mi představa Druhého "JÁ", které mě bude přitahovat, doprovázet, čekat na mě, vybírat si těla, která by mě zaujala a těsně před odchodem na svět řekla: "V tomhle životě budu Tvým dítětem-budu součástí Tvého těla, aby se duše spojily v jedno. A až Ty odejdeš, narodíš se, jako můj partner a já na Tebe počkám." Pak, při příchodu na Zem, na to všechno zapomenou a zbydou jim sny, štěstí a náhoda.

až vaše duše splynou v jednu.. tip:-)

Trochu moc patetické.

Myslím, že někdo myslí... Sám na duše nevěřím, ale to co je za příběhem (nebo jaká je to teda škatulka, když už to musí být) se mi líbí. A ono by to třeba už nebylo tak diskutované, kdyby to začínalo třeba: "Jednou se narodili dva..." A je tak těžké uznat, nebo pochopit, že někdo uvažuje v jiných rovinách a s jinými zkušenostmi? Nečekám a nechci něčí odpověď...

A.I.: tak jště jednou: Povrchní lidé se často ubírají k urážká a soudům. + jsou nudní. pusu a ahoj

To má být o nějakém generačním rozdílu? To jako že žena-kojenec a muž-pubescent se mají milovat? Nebo tak něco? Divné. Ohledně té oduševnělé diskuse o duši, myslím, že kocept duše musí být sám o sobě (bohužel jen) metafora z tělesného světa. No, a komplikace (a silné emoce některých čtenářů tohoto kousku) pak asi vznikají v souvislosti s multiplikací "chyb" při vytvářením metafor z metafor. Přirovnání jako metafora může sloužit k pochopení světa "tam, za naší duševní přítomností" pouze částečně, neboť její význam může dávat smysl pouze do hranice jejího extrému, jakéhosi "nulového horizontu návratu" přirovnání. A překládáme-li metafory dalšími metaforami, původní přirovnání se může velmi snadno scvrknout pro distorzi způsobenou násobením těchto nulových horizontů. Tudíž, jistě, duše není vzduch vymezený nafukovacím balónkem, či duše např. dle katolické křesťanské nauky neexistují před uvedeným "putováním životem". Duše nebere lidskou podobu stejně jako seskupené nesourodé entity neberou podobu hrušky ani jablka v přirovnání "jako míchat hrušky s jablky". Spojení duše a těla tu asi snadno nevyřešíme, tudíž asi trocha úcty k názoru toho druhého by mohla být na místě. Přesvědčení vycházející z empirismu vlastní existence sice svědčí o jisté dávce rozhodnosti a možná ještě o dalších pozitivních vlastnostech, přesto agresivní tón argumentů založených pouze na sebepozorování, pozorování světa svýma očima a výroků per se nepřináší přes všechen svůj intuitivní potenciál žádné novum a není zřejmě pozitivně inspirativní. V případě Archangelova dílka se nejedná o povídku, jeho téma není příliš unikátní, je zjednodušující a závěr úvahy není původní. Přesto může být pro A. objevné, pokud se nebude vzdalovat od reality a míchat ty "hrušky s jabkama".

Nechtěla jsem za každou cenu prosadit svůj názor, stejně tak jsem nechtěla, aby to naše polemizování přerostlo v hádku, jenom jsem se k tomuto dílku chtěla mírně vyjádřit. Myslela jsem si, že pakliže má každý člověk duši, automaticky tedy ta duše na sebe bere lidskou podobu. A zřejmě tedy - podle všeho - asi špatně. Ale podle fantazie by to tak šlo, ne? :)) A v tomto příběhu je taky něco fantazie. S tím věkovým rozdílem - když je např. slečně 20 a pánovi 30, a mají se moc rádi, tak věkový rozdíl nemusí být takovou překážkou. Ani pokud je to naopak, kdy je pán ten mladší, ačkoliv to není již tak obvyklé. Hlavní je, co k sobě cítí a jak jim to klape. V této povídce to ale na slečnu - kojence nevidím. :))) Kdyby byla kategorie "Příběh", tak by to Archangel možná dal tam, ale jelikož není, zvolil proto kategorii příběhu nejpodobnější, povídku. (Alespoň tedy já to vidím jako příběh, ale nechci zase rozjet nějakou silnou debatu či hádku, takže pokud by to někdo zařadil do kategorie Písmáci dětem, proč ne :))))))

Narvah: Dle mého přesvědčení pozbývá veškerá existence smysl, život nemá smysl, a přece žiju, proč bych tedy s tebou nepolemizoval? :) Tvé názory jsou velmi vyhraněné, avšak působí celkem povrchně. Vychází totiž patrně ze přílišného zevšeobecňování složitějších věcí s malým citem pro abstrakci. – Poesie je velmi relativní pojem. Je omezené vnímat jej třeba jen v souvislosti s pravidelným členěním textu, ap. Poesie nemá natolik pevně stanovenou formu, nakolik ji konvenčně vnímáme. Proč jinak by se třeba Ch. Baudelaire (a jiní) uchýlili k názvu Malé básně v próze? – Slovo "oduševnělý" v souvislosti s tímto dílkem jsem užil jako narážku na fakt, že se věnuje pojmu duše, tento se odráží i v názvu, o duši zde byla rozpoutána ohnivá diskuse, je to tu tedy samá duše, čili je oduševnělé. – Nevím, co si ty představuješ pod pojmem "křesťanský spis", ale já jsem měl na mysli jakýkoliv text laděný křesťanským duchem (zase abstraktní pojem), tedy splozen hlavou (zase metafora) křesťansky smýšlejícího člověka, užívající pro křesťany charakteristické obrazy, představy, morálku atd. – Mně se zase nelíbí, že programově zaměňuješ rize subjektivní závěry za objektivní. Přítom by vše stačilo třeba uvést frází: Myslím si že ~. Nebo nějak podobně. Pakliže je ta poslední věta o povrchnosti myšlena jako obecná pravda, potom nemám výhrady, směruješ-li ji na sebe, mohu ji považovat za odpovídající situaci. Vyjádření, jako "je to totální blbost" či "tvoje závěry jsou uhozené", jsou totiž nedostatečně podložené vzhledem k jejich síle a nekompromisnosti (alespoň jak mi to cit pro vyjadřování umožňuje vnímat). Všem přeji, nechť se mají nejlépe, jak mohou. :)))

!*

Jo, jo, ted' se skutečně polituju, za to, že tu ztrácím čas s ubohým, bezduchým a namyšleným frajerem, který zřejmě nemá kouska citu a představivosti. Z tvých názorů je totiž zřejmé, že duši vlastně vůbec nepotřebujeme, že je nám na nic, úplně zbyečná. Duše je přece naše součást, a nevěřím, že po naší smrti umře taky.

Je to velmi oduševnělé, svou symbolikou jako stvořené do nějakého křesťanského spisu... S podstatou, jíž toto dílko sděluje bez výhrad souhlasím: Není důležité, jaký věkový rozdíl mezi dvěma partnery panuje, pakliže jim samotným tento stav vyhovuje. Dokonce se mi líbí i ta éterická poloha, při níž se po pozemské anabázi rozdíl mezi dušemi odproštěním se od tělesných schránek stírá. No, asi to říkám trochu moc složitě, pročež se omlouvám... Je s podivem, že se mi toto líbí, ačkoliv nesdílím víru v nesmrtelnost duše. Je to zkrátka hezky poetické. A to stačí. Narvah: Jak vidno, tvé ego jistě v brzku praskne samo od sebe, proto nevidím smysl v polemizování s tebou. Přesto: Projevuješ se jako zcela neliterární balík, ježto ti schází nezbytný cit pro metaforu. Potrpíš-li si na příklady, je to jako by ses hádal o to, že stromy nemohou šeptat, poněvadž namají hlasivky. Zacházíš s abstraktními pojmy, jako by je bylo možno uchopit, popsat je a stanovit jejich vlastnosti... Vzduch na sebe bere podobu nafukovacího balónku? Ano, bere. Je to metafora... Své názory si piš do učebnic fyziky, pakliže máš k tomu aprobaci, avšak nezamořuj jimi, prosím, poesii, které nerozumíš... Kris: Vyprdni se na tu měchuřinu :)))

Anatol: Už se dáávno stalo. Díky moc za podporu a povzbuzení. Taky jsem ráda, že se ti též dílko líbí. :D

kk: - tvoje závěry jsou opět uhozené. - svojí první kritikou jsem popřel, že duše na sebe bere lidskou podobu - pokud se ti o tom nechtělo diskutovat, neměla jsi mi posílat avízo - nechtěl jsem a nechci se s tebou bavit o lítosti ani citu

A.I. - mé ego ještě neprasklo. proč se mnou polemizuješ, když v tom nevidiš smysl? - o tomhle díle si nemyslím, že je poezie - dokonce bych to nenazýval oduševnělým - v křesťanském spisu bych to už vůbec nehledal - výše zmíněná věta se mi nelíbí, protože je nesmyslná stromy šeptají, ale duše na sebe lidskou podobu prostě nebere. já metafory nehltám, ale snažím se za nimi něco vidět. Povrchní lidé se často ubírají k urážká a soudům.

N: Opakuješ se, Einsteine, to už nemáš ve svém repertoáru nic nového - lepšího, čím by ses mě opět (marně) snažil posadit na zadek? To avízo jsem ti posílala v domění (marném), že by s tebou mohla být kloudná řeč.

a o čem se teda cheš kristino bavit :) o tom, jestli mám cit? jestli jsem ubohý namyšlený bezduchý frajer? já jsem se k tomuto dílku vyjádřil. ty s mým názorem nesouhlasíš. to je všechno. nechci nikoho přesvědčovat, posazovat na zadek či co. nechci kvůli jedné větě začít někoho urážet. asi si diskutujeme jiným způsobem.

Jo, jo, konečně máš pravdu :)) - takhle by ta naše debata mohla pokračovat, až bysme se nakonec pozabíjeli. Taky se nechci s tebou hádat.

Pekne... na me vsak moc zbozne...

však o tom se s tebou bavím a jak říkám, DUŠE NA SEBE NEBERE LIDSKOU PODOBU tvoje závěry jsou uhozené pokud tvrdíš, že duše na sebe bere lidskou podobu, je to, jako kdybys řekla, že vzduch na sebe bere podobu nafukovacího balónku triviálnější příklad ti už asi nedám lituj sama sebe, já o to nestojím adios

Přemýšlím, jestli je to spíš duševní, nebo duchovní:-)

duše na sebe berou lidskou podobu? jo? je to ubohé

- velice hlubokomyslné a inteligentní

Nádherné!!! Velmi zdařilé a působivé, dávám típka. Narvah: Jistěžě na sebe bere lidskou podobu - co má každý člověk uvnitř? Duši! I ten špatný člověk ji má, jenom je špinavá. Ale je. V každém lidském těle. Proto má lidskou podobu.

pěkný, ale nemůžu si pomoc už sem to někde slyšel. Ne přímo doslovně toto, ale stejnou myšlénku proto bez tipu jinak moc líbí

No.Tak to je zajímavě napsané. Hezké.

Duše je proces. Jakmile proces skončí, duše zanikne. Tedy, jestli nekecám.

Ale stejně je to dobrá úvaha. *

To mne mrzí, ale OPRAVDU to mám jen ze sebe. Jinak děkuji za názor.

Jé, to jste mne všichni potěšili :-) Mám radost, že se vám to vesměs líbí! Děkuji!

mně se to vesměs nelíbí, protože duše na sebe nebere lidskou podobu stejně jako tělo na sebe nebere podobu duše je to totální blbost duše je tělo je

avi