Klárce

To ani nestojí za to

Klárce Minuta se k minutě přidává. Lidé střádají dny do svých životů. Časně z rána jsem se podíval na oblohu. Slunce o sobě již dávalo vědět proužkem světla na obzoru. Noc se potápěla na západ a nad hlavou mi dávaly poslední sbohem hvězdy. Lehnul jsem si do trávy a nechal se obejmout tím nekonečným pocitem, že jsi u mě. Díval jsem se na mladé ráno a dřív, než jsem uviděl slunce, jsi se mi do očí podívala Ty. Zlatá linka se zužovala a oblohou proletěl první sluneční šíp, zabodávající se do vlasů stromů. Tvoje oči mě sledovaly. Ten první paprsek následovaly další a v okamžiku tu bylo slunce. Pomalu narůstalo, až bylo dospělé a rozeběhlo se po obloze plné ranního elánu. Tvé vlasy se míchaly s větrem. První ptáci přeletěli pod mraky, které tam asi někdo zapomněl a zakřičeli si jen tak pro radost. Lesem se prohnal vítr a pročísnul mu ranní neučesanou hlavu. Toužil jsem Tě obejmout. Usmála jsi se. Na západě ze tma loučila zelenými slzami s vírou, že třeba zas někdy přijde. Na odchodu jsi mi zamávala. Teď jsem tu sám s krásnou vzpomínkou na Tebe. Přijdeš? Lips Tullian (23.10.1999)

---