Den svatého Valentýna.

Mráz jí tváře ošlehal, až líčka jí zčervenaly a vločky jí zdobily vlasy.

Na ulici si jen děti hrály. Smály se, dováděly a dívka je tiše sledovala, pak si jen povzdechla a něco zamumlala

Ozábla ji zima, sklopila oči a šla dál.

Stále sněžilo a vítr také ještě vál.

Není to chvíle, jako každá jiná a ona je teď sama, čí je to vina???

Je to den, kdy je důležitá partnerská láska, ale kde má přítele tahle kráska? V tom naproti ní jde pár, jak dvě hrdličky a dívce se začaly kutálet slzičky.

Domů už to jen pár kroků měla, že čeká ji překvapení, to nevěděla, a tak loudala se v tom zimním čase a když zdravila, tak šlo slyšet v hlase její trápení, ten, kdo ji zklamal, ten, co ho má ráda, co ji srdce zlámal.

Jak ráda by to vše vrátila zpátky a zastavila ty děsivé hádky...

Tak se zaobírala myšlenkami svými, že ani nevěděla, jak ocitla se v síni. V tom na ni dýchlo teplo pokoje, vešla dál a pomyslela si

´´co to je?´´

Na jejím stole ležel list. Nechtělo se jí ho ani číst, ale pak si všimla i ve váze růží. I otevřela obálku a:´´MÁM TĚ RÁD, OMLOUVÁM SE TI A NECHCI BÝT JEN KAMARÁD!!!´´