Začátek a konec.

Milá SM, já si nejsem jistý, jestli vlastní pocity jsou báseň nebo snad jestli báseň je to, co se rýmuje. Ale to nerozhodnu, každému co jeho jest. K dílku nahoře musim poznamenat, že se Ti ztrácí plynulost na úkor rýmu, ta plynulost, kterou evokuje řazení veršů jako próza ( přičemž si ovšem vůbec nemyslím, že řazení veršovaných rýmů do řádků je špatný nápad). Přesto z toho mám pocit, že tyhle rýmy omezují jak Tvou formu díla, tak fantasii. A promiň, nemůžu Ti jako předešlí dát tip za to, že už jsem to taky zažil (a že to bolelo stejně). K závěru bych Ti jen poznamenal, že mě příde nedůvěryhodný ne v tom, že to tak cítíš, ale v tom, že si sama (asi) nemyslíš, že to tak bude, ani snad nechceš aby to tak bylo. (Absurdní přirovnání je k sebevrahovi: ten se chce většinou zabít proto, že chce ŽÍT jinak). A kdyby to byl záměrný naivismus (jako literární směr), pak by to muselo být promakanější. Doufám, že jsem Tě nijak neurazil, nerozesmutnil nebo něco podobného. Ta kritika měla být konstruktivní, ale posuď sama.

Říká se ,že"kde je očekávání je i zklamání " ,ale teď mi došlo ,že někdy si ani neuvědujime že něco čekáme. Každopádně to vždycky pěkně bolí. Au Pozitivní je že pak čekáme čím dál tím míň "- ) tiip