Cassiel

Byl srpen- měsíc žlutejch dozrávajících okurek,safírovýho nebe a hloupejch jahodovejch slibů.Slunce krvácelo na silnici a já divokej pes dingo sem se vrátila do svýho rudýho města,co zešílelo.Nebo sem zešílela já? Nevím...Spíš to druhý,protože na dně mý duše se začal roztahovat cizí podnájemník-jeden ospalej žlutej lev,co sem ho potkala koncem školy a už tenkrát.když se na mě poprvý kouknul mi bylo jasný,že todle bude tvrdej mač...Nevim,co za to mohlo,snad že mu tenkrát v tom pohledu hořely dva stejný elektrický rošty,kterejm se řiká hlad anebo to byly ty jiskry -střepy z krás,co vyskakovaly ze dna jeho zřítelnic  a zabodávaly se do mě.Každopádně sem se tenkrát zbláznila a stačilo k tomu hrozně málo,vlastně jen jeho osobní kouzlo,ta všepronikající radiace,co mi zamořila duši.Jo ...tak tenkrát sem poprvý potkala Cassiela.Cassiela,kterej mi ukrad duši nebo srdce nebo co mi to tam uvnitř vlastně chybí...nebo přebejvá?Možná zase spíš přebejvá,protože potvora mozek mi neustále předhazuje krásnou pohublou tvář,tohohle dlouhovlasýho blondáka.Jo mimochodem...Nevíte,kde by mi amputovali pamět?Ráda bych se tam objednala...