Letadlo

..co všechno člověk dokáže...

Letadlo Vylezl jsem z metra, konečně zase na vzduch, protože venku bylo opravdu moc krásně. Začínal květen, všechno okolo kvetlo, bylo krásně, asi tak jako se to píše v básních o květnu. Končil den, ale slunce ještě nezapadalo, ještě nemělo tu krvavě rudou barvu, na kterou se každý tak rád dívá. Na modré obloze byly mráčky jako z jemně natrhané vaty, tenké a jemné jako pěna na horké čokoládě, která v zimě zahřeje zkřehlé prsty, když jí v mrazu usrkáváte, aby vám nespálila jazyk. Šel jsem domů s hlavou zvrácenou a pozoroval tu krásu na obloze. Co však bylo na té scenérii nejkrásnější, to vám řeknu až teď. Přes tu bazénově modrou oblohu, na které byly mráčky, jako když jemně natrháte vatu a pokryjete s ní led, letělo letadlo. Vysoko, moc vysoko. Zapadající slunce ozařovalo jeho břicho, které se třpytilo a zářilo, stříbrný pták, který majestátně letěl tam někde nahoře. Za tím letadlem se do dálky táhla bílá čára, jako když pozorujete pavouka, jak přede svou pavučinu; bílá čára, kterou letadlo kreslilo po obloze. Musel jsem se zastavit a užasle jsem se díval na tu důstojnost a chloubu lidské dovednosti. Stříbrná záře v zapadajícím dni na modré obloze, jak už jsem tu o ní psal, mě prostě uchvátila. Představoval jsem si toho človíčka tam nahoře, jak si tam sedí v kabině, pozoruje tu spoustu budíků a čudlíků před sebou a kolem sebe a letí vstříc slunci, které se schovávalo. Chtěl jsem být na chvíli tím, který tam sedí, vnímat tu výšku pod sebou, vnímat tu sílu, kterou mám v rukách, vidět těma očima, které pozorovaly to slunce. Letadlo, ten nádherný stříbrný živočich, mi mizelo v dálce, zůstávala tu po něm jen ta bílá, nerušená čára na modré obloze, svítilo slunce, všechno kolem mě kvetlo a já byl pyšný na to, že jsem člověk. Radost mi jen kalilala jedna věc. To letadlo totiž nebylo osobní. Kromě těch dvou, co ho řídili, tam nikdy jiné osoby neletěly.

---