Hřbitovní romantika

Skrz plující mraky občas vykoukl bledý měsíc, aby osvítil několik řad hrobů s kamennými náhrobky, precizně vyvedené litinové, či ledabyle stlučené dřevěné kříže, povalené i trčící k nebi, rodinné hrobky se sochami plačících andělů a raněných holubiček, suchou hřbitovní trávu, bodláky a hnijící, rozpadající se mrtvolu, navlečenou ve volném saku s popelavou růží v klopě,s vysokým cylindrem na hlavě a nešťastným pohledem v očích.

Nepřijde. Jistě, že nepřijde.

Mrtvý nervózně potáhl z cigarety, zamáčkl ji o náhrobek s nápisem Odešel do kraje bez návratu, jak teď vystačím bez jeho platu, narovnal si plesnivého motýlka, plivnul po zvědavém netopýrovi a zakroutil hlavou.

To bylo jasné. Cizinka. A taková krasavice. Nepřijde. Co sis myslel?

Na smuteční vrbu u brány usedla sova a několikrát zahoukala. Mrtvý po ní mrsknul kamínek. Sova se polekala a ulétla číhat na myši někam jinam.

Jestli nepřijde, tak přísahám, vezmu z márnice lopatu, vyhrabu první mrtvou holku a pořádně si s ní…

Vtom se ozvalo tiché vrznutí zadní branky.

Mrtvý ucítil její mámivou vůni, otočil se a zíral. Její ladná chůze s hrdě vztyčenou hlavu, cáry obvazů něžně šelestící jako křídla netopýrů, těsně obepnuty kolem vzrušujících křivek jejího dokonalého těla, vysušeného sluncem předalekých dálav.

Čarokrásná.

“Má…má nejdražší!” zachroptěl nesměle, smekl klobouk a vroucně políbil nastavený pařát. “Už jsem ani nedoufal!”

“Omlouvám se vám, můj milý, avšak můj kočí, ten starý nešika, měl drobné potíže s nalezením tohoto krásného místa. Však jsem mu také vyčinila. Už dojezdil. Doufám, že se na mne nehněváte…” řekla hlasem znějícím jako sypající se písek a zpoza obvazů zamrkala vysušenými víčky…tak sladce a nevinně.

“Hněvat se na vás? To nikdy! Počkal bych na vás i několik staletí!”

“Ach, vy blázínku!” pohladila ho po vpadlé skrání.

Vytáhl růži z klopy, podal jí ji a ona si ji ladně vetkla do fáčů. Nabídl jí rámě, zavěsila se do něj, tiše kráčeli hřbitovní cestičkou a on lačně nasával seschlým nosem aroma jejího těla, jejího dechu.

Došli až k velkému rodinnému hrobu s náhrobkem, na kterém stálo Neskončí ani po skonání naše věčné milování, s plochou kamennou deskou, na které ležel proutěný košík a láhev vína. Posadili se.

Upřeně si hleděli do vyhaslých očí se žlutým bělmem. Mrtvý se usmíval. I ona se usmívala.

“Překrásná noc.” Pravil.

“To ano.” Vydechla.

“Přinesl jsem víno a pár krys. Nemáte chuť?”

“Jste tak praktický. Kapku vína bych si dala…” špitla cudně.

Mrtvý zkušeně urazil láhvi hrdlo o hranu náhrobku a nabídl ji dámě.

“Jste tak galantní.” Řekla obdivně a zhluboka si zavdala.

Jejich pařáty se propletly.

“Jste nádherná.” přisedl blíže a pohladil ji po hnědavém obvaze.

“Vy lichotníku!”

“Tento vlahý večer je tak inspirující. Když se na vás dívám, napadají mě verše.”

“Jste tak romantický!” řekla a cítila jak jeho ruka klesá ze šíje na rameno a z ramena…

“Chtěl bych křičet, volat do celého světa, o tom jak vás miluji.”

“Polib mě, ty blázne!” vzkřikla.

Rozpáleni vášní, trhali ze sebe oblečení, obvazy i kousky masa. Zcela nazí pak splynuli v objetí, tak čistém a překrásném. Celý hřbitov cítil tu lásku, ten cit nejvyšší. Netopýři přestali pištět, hrobaříci hrobařit, mrtví pod zemí tlít.Vše se zastavilo v okamžiku čiré blaženosti dvou bytostí.

Poté leželi vedle sebe, unavení a šťastní.

“Miláčku, to bylo nádherné.” řekla blaženě.

“Ano.” Řekl on.

“Víš, co bych si přála?”

“Hm?”

“Přála bych si s tebou mít děťátko.”

“CO? Promiň, zlatíčko, co jsi říkala?”

“Děťátko.”

“Děťátko?”

“Takové malinké a naše, nemuselo by být ani mrtvé, aspoň pro začátek…”

“Aha.”

Mrtvý vstal a podíval se na ni, jak tam ležela, nahá, zalitá měsíčním světlem, krásná a bezbranná.

“Říkal jsem si už dávno, že bych se měl usadit, mít děti a hodnou ženu, která by se o mě starala a pečovala.” Zvedl ze země cylindr, nasadil si ho a sundal kalhoty z kříže s nápisem Bohatým dávala a chudým taky.

“No, ale pak jsem si řekl, kašlu na to.” Smekl klobouk, udělal pukrle, uchechtnul se a skočil přes hřbitovní zeď. Ty cizinky! Doufám, že jsem něco nechyt, už tak mám svých červů dost.

“Miláčku?…Miláčku kam jdeš?…” ozývalo se od hřbitova. “Kde jsi?...Haló?…HALÓ!…Já husa! A kdo mě teďka zafačuje?”