Strach

"Áááááúúúúúhh.....", nelidský výkřik se rozběhl studenou chodbou a zůstal zavěšen u stropu. Chvíli se tam chvěl, pokoušel rezonoval a pak splynul s rychlým dusotem nohou dvojice ošetřovatelů. Zachrastily klíče. "Počkej, ještě zhasni světlo!" Klíč vnikl do zámku a nová vlna bolesti se uvolnila ze svěrací kazajky zdí. " Ááááíííí....." Oči rychle pronikají dusným pološerem. V rohu temné místnosti leží zhroucený přízrak, groteskní parodie muže. Choulí se do klubíčka, obličej zatlačený do ohbí paže a vyzáblý roztřesený prst usměrňuje do prostoru zavěšené šílené vytí. Uprostřed holé zdi probodává tenký šíp jásavého slunce černě zatřené okno a neodbytně se rozlévá po zdi ve zlatavou skvrnu. Sem míří kostnatý prst s ulomeným nehtem. "PRYČ... pryč.... ááááúúúúúúhh....TAM, TAM... ééééééhuúúúíí", chrlí ze sebe bolest zakrytá tvář. Pohotový sprej rychle zahání paprsek zpět do zahrady a místnost se propadá do náhlé tmy a ještě hlubšího ticha. Živý uzlík v rohu se stáhl do sebe a oněměl. Dveře zaklaply. "Rozsviť! Je to ale poděs. Prý ho chce zabít jeho vlastní stín, proto se bojí světla, blázen jeden!" Za tichého smíchu se muži vzdalují. Jen na zemi přede dveřmi zůstaly na zemi ležet jejich stíny. Mlčky na sebe pohlédly a tiše se protáhly pode dveřmi. "Äááááuúúííí....."

---