Z ticha bubny

...plátno vrylo v duši nesmazatelné vzpomínky...

Tichá noc, zpěv ptáků končí, vůně lesa počla kroužit, průzračnost se se dnem loučí, nastal čas po spánku toužit. Kvítek jíme za rameno, zasní se v té sladké chvíli, v oparu vše zastaveno, upře zrak v předlouhou míli. Bum, bum křičí plátno z noci, pobroukává svoji píseň, duše může ledva moci, spařit v sazi dusnou tíseň. Vlévajíc se v širé kouty, tamtam chrání noční tabu, měsíc předkládá jen noty, brouzdá chodby po svém hradu. Noc je mladá, plná řevu, znící bubny vrývají, v někom radost, v jiném hněvu, žáby z lopuch zívají. Lotosový třpyt tam v dáli, přistává zář na hladinu, v dotyku se pousmáli, z cesty sotva polovinu. Každá noc má svoje kouzla, povznáší se nade dnem, s radostí se se dnem svezla, odevzdá se v čase svém.

---