Milostná

Milostná II

Petr Fryzelka

Když sám bloumáš,

když sám něco hledáš,

když víš, že na dosah to máš

a přitom tak daleko se zdáš.

Jak krutá je ženská krása,

jak láska s námi mává,

jak těžce se citům najevo dává.

Tak proč se to stává?

Tak proč, když se ti o ní zdává,

tak proč to tak je,

tak proč denně s ní nemůže po parku vzájemně se vést?

Když člověk vstává, různé myšlenky mívá,

když denně se ti o ní zdává to jinak se na ráno dívá,

když jen v tom snu s ní může a bývá.

Jak kruté může být,

když se ti její pohled vyhýbá,

ještě krutější, když krásnýma očima se na tebe dívá,

jak nádherné, když se usmívá,

jak, jak, když oči střetnou, dlouze se dívají,

ale jen pro tebe na světě nemrkají.

Tak proč to tak chodívá?

Tak proč, když nechci na ostatní se usmívá,

přitom jen já její úsměv ocenil bych nejlépe?

Tak proč?

To nejen mladým se stává,

to nejen starší to špatně nesou,

to nejen lidstvo prožívá,

i kůň se smutně dívá.

Jen kdyby její oči se na mě ještě chvíli dívali,

jen chvíli spolu ještě trávili,

jen, když takhle trpím, kdybychom se nepotkali!

Když víš, že jsem to já,

kdo pod balkónem na loutnu by hrál,

jak můžeš stát opodál a nechat mne,

abych se ti do očí zadíval,

tak proč jsi tak krásná a krutá?

To jen mně se to zdá,

když se bavíme, na sebe se díváme, usmíváme,

že něco to znamená?!

Já jen nechci být do srdce střelen,

z bojiště odnesen,

chci se prát, za tebe život dát.

Já už nechci sám spát, jen na sny se spoléhat,

chci se tě dotýkat,

chci krásné slova o lásce ti povídat,

nekonečně dlouze se ti do očí dívat

a šeptat, mám tě rád.