Nic něž vše

lidskému citu

Krůpěje krve pomalu stékají jak zrnka písku v puklých hodinách času bez konce. Celý jarní svět je utápěn v dešti hořkosti. A kam podělo se Slunce by osušilo tvou tvář a navrátilo záře do tvých očí. Život se stal jednou písní jedním slovem jednou myšlenkou. Bytí mé je jen hořícím popelem a i ten mi nelítostný vítr trhá z dlaní. Tenkrát jsi byla Sluncem na obzoru a já rybářem přikovaným ke skále věčnosti byla jsi jasmínovou vůní a já hořícím plamenem byla jsi křikem právě narozeného života a já ozvěnou.

---