Víla

Tak tohle jsem našla při jarním úklidu mezi hordou mých prvních pokusů na základní škole. Tak schválně, kolik si myslíte, že mi bylo, když jsem to psala? Nebo na kolik let je to podle vás docela dobrý. Neupravovala jsem to!

Rozhrnula listy rosou pokropené a vyšla z lesa plaše jak laň, upřené oči své roztoužené, jen na svého prince, jen naň. Stála tam tiše a nehybně, ve vlhkých vlasech kapky rosy, od kterých odráží slunce se duhově a na rtech otázku: "Tak kdo jsi?" Neznala toho, kdo srdce jí vzal, jen z lesa ho tajně sledovala, o spánek ji každou noc okrádal, když štěstí s ním v duchu si malovala. Jak víla luční, tak vypadala, když pro něj květy zdobila se, stále jen s nadějí vyčkávala, až on sám na ni otočí se. Až spatří ji tam plaše stát a užasne nad bílou kráskou, až zjistí, že má ji rád, že jen ona je jeho láskou. Zatím tam však jenom stojí, ve vlasech zvonek usychá, přiblížit k němu se bojí, den co den se navzdychá. Když paseka je osamělá, když odešel už její princ, stává se hbitá, smělá, nezastraší ji už nic. Skloní se tiše nad studánkou, kde on smáčel své rty a čelo, stojí však v tom před hádankou, proč vlastně děvče by čekat mělo. Náhle v trávě pod narcisem, něco se tam zabělá, list papíru a rukopisem: "Vílo má, nebuď zbabělá!"

---