Harmonie

Taky to vyzkouším :-). Jsem spíš logický typ, takže pro začátek něco pocitů. Kritizujte dle libosti, vše vezmu v úvahu (ale jemně, prosím... :-) ).

Někdy vyjdu na vysokou skálu, postavím se na její okraj a rozhlížím se. Dýchám vítr deroucí se skrz sluneční paprsky a naslouchám šumění trávy, šeptání stromů a taky sobě.
Cítím se součástí krajiny, ve které stojím, vnímám pevný kámen pod svýma nohama, skálu, která roste hluboko do země a pokračuje pod povrchem. Sem tam z ní vybíhají malé prsty deroucí se jako kamenné výhonky nad povrch trávou porostlé půdy.
Vnímám vláhu lenivě prostupující vrstvami hlíny, nasávanou kořeny rostlin a hřeje mě žár slunce, které svítí pro všechny květy kolem mě. Jsem šťastný, ale potom mě přepadne nesmírný smutek nad tím, že ten pocit nemohu s nikým sdílet. Slova jsou nedokonalá, není to přímá zkušenost.
Potom si však uvědomím, že je dobře cítit se součástí světa, který odhaluje každému jenom to, co chce sám vidět. Vidíme dobré i zlé. Kyvadlo osudu jde jednou doprava, jednou doleva, ale záleží jenom na nás, co si ze života vybereme. Vybírejme dobře.

---