Titulky života

Osoby: Mladík, Dědeček

Scéna I. : Lavička na frekventované ulici. Na lavičce sedí stařičký dědeček ve starobylém potrhaném fraku a brýlemi, hledí ustrnulým, jednotvárným a zžíravým pohledem do jednoho místa. K němu přisedne mladík, pružný a svižný. Dají se do hovoru.

Mladík: (Projde kolem dědečka, zarazí se a prohlíží si ho. Dědeček se ani nehne.) Mohu si přisednout?

Dědeček: Počkej. (Zamyslí se a vyndá malý kapesní kalkulátor. Chvíli počítá.) Od jara roku 1974. Proč se ptáš chlapče. Ty jsi reportér?

Dědeček: (Bohémsky) Já jsem umělista.

Dědeček: S umělou hmotou.

Mladík: Ach tak. (Chvíli pomlka.) A jak své experimenty provádíte? (výsměšně) Zavařujete snad lidi do plastové fólie?

Dědeček: Ne. Já jsem jeden velký chodící plastový pokus. Podívej se. (ukazuje svou umělou nohu) O tuhle nohu jsem přišel v I. světový. To byly časy. Nejdřív jsem měl dřevěnou, pěknou z ebenu, ale když jsem chodil po dřevěným mostě, tak mi noha propadávala mezi špršlema. A tuhle (ukazuje a rozvírá si oční víčko) v II. světový jsem přišel o pravý oko. Zprvu mi dali skleněný, ale pak, když jsem začal stárnout a scvrkávat se, tak mi začlo vypadávat a při dopadu se rozbilo. To bylo hrozně nákladný. Proto jsem si koupil v osumašedesátým plastový. Když vypadne tak skáče jako hopík. Akorát je blbý ho s tím jedním okem zase najít. No a (ukazuje své vlasy) při tom velkým požáru ve Slavkovským lese mi shořely i vlasy. Proto jsem si koupil paruku. Z najlonu. Není to úplně ono, ale je to trvanlivý a levný.

Mladík: (chvíli mlčí přerovnává si informace v hlavě) A to je všechno? Nic víc už umělého nemáte?

Dědeček: Mám ještě (otevírá ústa a sahá si na přední zuby a jak má otevřená ústa tak mu není moc rozumět) umělý přední zuby. O ty jsem přišel (Velký nádech, jakoby chtěl pokračovat ve výkladu, v tom ho přeruší Mladík)

Mladík: (přeruší dědečkovi nádech) Já vím, zase v nějaké válce nebo politické šarvátce.

Dědeček: (Pokračuje)Neee, ty mi vyrazila manželka, když mě před dvaceti lety načapala s milenkou. No s tou z výlohy s tou plastovou. S tou jsme se nasmáli. Ona měla totiž takový (Široce se směje na Mladíka) trvalý úsměv od výrobce. Ještě teď si na něj vzpomínám. ( chce pokračovat dál vtom jej přeruší opět Mladík)

Mladík: (chvíli mlčí) A vy jste za to nějak placený?

Dědeček: Já to mám jako reklamní činnost. Na každý mí umělý části mám vyraženou reklamu. Noha je od PET lahvárny Kolín, oko od Bižuterie Praha, zuby a vlasy o Barumu. Dlouholetá záruka. Poločas rozpadu asi 150 let. To víš, v dnešní době tržní ekonomiky, kdo si co utrhne to má.

Mladík: Ve vašem případě spíš kdo si co utrhne, to nemá!

Dědeček: Nu vidíš, nemám a přesto vydělávám. A už pěkně dlouho. Tahle doba reklamě jenom prospívá.

Mladík: Ach jo, když já jsem jenom chudý student. A nechce se mi mrzačit jen proto, abych dělal reklamu. Já bych nejraději tvořil.

Dědeček: Proboha, a co?

Mladík: Něco užitečného. Něco, co by prospělo (obrací se do publika a mluví k němu) tady těm všem lidem. (Hledí na konkrétní osobu) Třeba tady paní by určitě prospěla dovolená. Tak budu tvořit dovolenou.

Dědeček: A jak to chceš, prosimtě, udělat?

Mladík: No já se paní zeptám, nemá-li hlad. A když řekne, že ano, tak já jí dovolím se najíst a tím má konzumaci jídla dovolenou. Tak tedy má dovolenou.

Dědeček: A co když tady pani hlad mít nebude.

Mladík: (Otráveně) Tak jí dovolím něco jiného. Třeba spát, pít, mluvit, šeptat, sedět, smát se a – (v tom jej přeruší Dědeček)

Dědeček: (Přeruší ho) To je výborný. Tak si otevři dovolovací kancelář a já ti budu dělat reklamu.

Oba: (Zvednou se a začnou společně zpívat)

Když koukám na reklamu,

tak si hlavu nelámu,

košík totiž plný mám,

já na propagandu dám.

Čím víc je věc umělá,

tím větší dojem udělá,

u mě proto vítězí

nemrznoucí směsi.