Dotazník člověku

To tenkrát v květnu v sadech voňavých
spáchali milenci svůj první hřích
potápěli se do vod hlubokých
a létali se sluncem v nebesích

Co řekl Bůh, Evo a Adame,
že v duši kousek cnosti nemáme
že muž tichou rozkoší je omámen
a žena divoká mříže nezláme?

Naděje v lidském pokolení
to dítě bolesti a snění
co člověk sám v sobě změní
všichni zmizíme v zapomnění

řekni proč už mnoho století
zůstává svět prázdný bez dětí
prach spálených se chytá na koštěti
vlaštovka z papíru nikam nedoletí

Beznohý, chromý, marný spáči
uvadla kytka za oknem v květináči
copak prázdnota samotná ti stačí?
Pověz kam, člověče, kampak kráčíš?

Bezbranná loutko v rukách osudu
dál se tě ptát raději nebudu
v mracích víří tisíce přeludů
schováš se pod postel a nebo na půdu?

Do stínu stromů či vlasů žen
do strun harfy, do mořských pěn
do křiku racků či do slz jen
do dýmu ohně - jsi boje neschopen?