Když vzpomínky

Když vzpomínky zahltí paměť, já dostanu vždy námět, psát a tvořit, povídku či báseň. Vzpomínka je jak vodopád, je silná, a pohltí všechno, ale i tak já jí mám rád, však asi nejsem její kamarád. Smutek za tím číhá, paměť mou on žíhá, svou proradností, záškodností. A pak ho zaženu, jedinou myšlenkou, svou, nebo snem, vždyť já jsem přeci ten, kdo umírá ve svých snech, a snem tvoří realitu, pro všechny právě tu, ve které mohou oni žít. Slza ukápla mě, je plná vzpomínek, spadla na horký kamínek a v páru rozplynula se. Ve chvilkovém oparu, v následnickém nezdaru, se vzpomínka utopila. Vzpomínka na věčnost.

---