Na vrcholu hory Olivetske

Na vrcholu hory Olivetske stal Ten, Ktereho nebesa velebily, Kdo mel rad a odpoustel, Uzdravoval a mrtvym zivot daval, A ktereho, jako zlodeje, ukrizovaly. Jako svetlo od Neho vychodil smutek, A slza se na rase chvela… Drzy krik cloveka v dalce znel, A silena ozvena kricela: “Na Golgotu Ho – Ukrizuj na smrt, Nazoreje Krista – potrestame! At’ zije zlodej, at’ zije, vysvobod… Pro nas Varavu, Pilate, Varavu!” - Dej mne stesti najit, jenom v zivote zemskem, Dej bohatstvi a slavy bez miry! Kameni do chleba obrat’, ucti se pred me,- A potom ja v Tebe uverim! …On se dival na mesto a chram, Hodne zalu ve svych ocich On mel, Slzy klidne, po bezkrvne tvari tekly, A septaly kmitajici rty: “O, Otec muj, odpust nerozumnym detem svym! – Ja je velmi mam rad. Nejsou oni viny, zabloudili se v noci… Nepocitej jim za jejich hrich, Muj Otce!” - Jak rodne dite, tebe jsem prijal, Udelal jsem zeme kvetici zahradou, Trpel jsem za tebe, Zivot jsem ti dal, Ale ty rikas – “neverim!”?!.

---