Kdysi v Praze

dva kusy z doby nesmělosti k Praze a jiným ženám

Praha I.
V útržku nechtěných citů
vodkou pokřtěný večer klepe
na dveře pražského bytu
Jsem sám
jak ve vedlejším pokoji
dívka pro kterou teď píšu

Její tvář je pohlednice Prahy
protože pod Václavákem hraje houslista
to nejkrásnější sólo
a na Nuselském mostě
už zase blikají modré majáky

Ani jednu z nich jsem nikdy nemiloval
proto mohu slavnostně zabít
hned teď a na tomto místě
oba chtíče najednou
(v alibizmu strachu)

Ale - copak je třeba milovat?
(Vciťuji se do pózy onoho sebevraha
do jeho třesoucích se rukou
do jeho modře blikající tváře avizované mrtvoly
a do očí - ano ty oči!
oči opravdového nefalšovaného sebevraha)

On nakonec neskočí a já...
Co vlastně já?


Praha II.
Čas uzavřený do hodin
běží zběsile dokola
a tudíž jej nejde přesypat
na jednu hromadu Minulosti
Takže je stále TEĎ
s naprostou pravidelností
stejně jako naše kroky
po vltavském nábřeží
jdou
v neslyšném rytmu andante
z poslední hospody tohoto
nad námi kroužícího rána
kteréžto vymezeno probuzením
z reálné opilosti
do ještě reálnější kocoviny
začalo před námi nestydatě zvracet
Říká se tomu ale prý
svítání.

---