Povídka (na slova záclona, jih, návštěva)

Byla tmavá, černá noc. Jen hvězdy zářily, měsíc už dávno nesvítil. Bylo léto, a tak na zemi ani neležel sníh, který by rozjasnil krajinu svou bělostí. I když všude rostly stromy, neocitli jsme se v lese, ale v pouhé milionářské čtvrti. Velké vily a velké zahrady se proměnily v černé stíny, mlčenlivé ve svém spánku.

Po zahradě se mihl člověk. Sám také černý. Sám totiž chtěl být černý od hlavy až k patě. Tiše se plížil, a kdyby nechtěl být tichý, vesele by si pobrukoval své oblíbené melodie. Takhle si je musel pouze přehrávat v hlavě. Krásná noc, přemýšlel a na obloze hledal známá souhvězdí. Byl totiž vášnivým astrologem. Na jihu svítil Jižní kříž, jeho nejoblíbenější. Ty boháči jsou divný, všichni se slezou na nějaký večírek, či co, a úplně zapomenou, že existuje něco tak krásného jako letní noc. Ještě chvíli přemýšlel nad marnotratností milionářů a pak tuto myšlenku opustil, aby mohl vymyslet, jak se dostat do vily, před kterou se právě objevil. Nebyl to náhodný výběr, připravoval se na tento okamžik nejméně měsíc. Překonal zámek dveří. Byl opravdu zručný, nevzbudil tím ani alarm, který na něho byl nastražen.

Objevil se v ráji. Hele ta váza. To bude ta nová, tlustá kniha o hvězdách. A šperky, ty by mohly vydat za nový auto. A fajn propiska. To je lístek do multikina (už dlouho chtěl vidět trilogii Pána Prstenů). Jeho radost stoupala s každým nově objeveným kouskem. Hodinky! Hifi věž! Pozlacený lustr! Peněženka (plná)! Nohy!

Proboha nohy! Z ničeho před ním vyrostla postrašená postava ženy v županu. Pro jistotu vytáhl nůž, co kdyby chtěla něco nebo někoho zavolat. “Myslel jsem, že budete na večírku, kdybych býval věděl, že tu budete, přišel bych jindy,” slušně se omluvil. “Nebylo mi dobře, víte,” odpověděla s přemáháním, nůž v cizí ruce vás přece jen trochu znervózní: Než stačil říct byť jediné slovo, omdlela, nešťastnou náhodou právě na onen lovecký nůž z dobré oceli, který držel v rukou.

To ho zarazilo. Na jeho nočních toulkách mu na nůž ještě nikdo nespadl, ať už úmyslně či neúmyslně. I když mu hlavou prolétlo pár zlých myšlenek (stejně si to zasloužila) nelíbily se mu a hned je zavrhl. Bylo mu jí líto. Mohli toho spolu tolik zažít. Chtěl jí vysvětlit, proč jí vykrádá dům, proč by neměla křičet a radši s ním jít ven, kde by jí dal přednášku o hvězdách, mohl… Ale to už se nestane. Popadl ho hluboký smutek a zacloumal jím. Našel papír a tužku a psal:

Ještě jednou si celý dopis přečetl a položil ho vedle tuhnoucího těla. Dlouze se na ni zadíval a bylo mu smutno, opravdu smutno, a cítil lítost, opravdovou lítost, a bezmoc, bezmoc nad tím, co už nelze vrátit. Jeho tělo, jeho ruce, jeho mozek chtěly vrátit život jejímu tělu, přivolat její duši zpět. Věděl, že to nejde. Zabalil ji do bílé záclony, nechtěl hledat prostěradlo, které by se k tomuto účelu možná více hodilo. Poskládal nalezené věci na svůj velký skládací vozík, který měl vždy při ruce, a zcela zdrcen odcházel z domu.