Znas ten pocit?

Kdyz se pozde v noci po beznem a vsednosti naplnenem dni znenadani rozhodnes. Hnan spntannosti si obujes boty, zhasnes svetla, zabouchnes dvere a vyrazis do noci. A kdyz se za tebou zabouchnou hlavni dvere budovy, v niz se snazis zit kus sveho zivota, podvedome tusis, ze vyrazis na cestu nikam.

 Tepla noc te sevre do sve naruce a v bezpeci te chrani, nez si sam reknes dost. Jdes se projit. Nemas k tomu zadne duvody, proste nevis proc. Se sluchatky na usich jen jdes a uzivas klidu. Nikde ani znamky po shonu vsedniho dne.  Cely svet patri tobe a ty to vis. Nepospichas, nemas proc. A nevis kam jdes. az tam dorazis, poznas to. A pak... pak to prijde. Jedna pisen, ktera te naprosto rozhodi. Prvni takty te zname melodie a ty vis, ze jsi ztracen. Malem se ti podlomi kolena. Citis, jak na kratkou chvili zavravoras. Ta slabost v nohach... Zatmi se ti pred ocima a ty nic nevidis. Nechces videt a ani nemuzes. Zcela se potapis do tonu te pisne. Slzy se ti hrnou do oci. Nejsou to slzy radosti a pobaveni. Nejsou to slzy fyzicke bolesti. Jsou to slzy bolestnych vzpominek, o kterych jsi si jeste pred chvili myslel, ze jsi na ne zapomel. Nezapomel... a tim je ta bolest vetsi. Mas sevrene hrdlo a chce se ti... plakat. Chce se ti umrit, chce se ti zit, nevis co se ti chce. Jedinym cilem je zastavit proud bolesti pramenici v nedavne minulosti.

 Teply vanek noci ovyva tvou posmutnelou tvar a chladi horke slzy kanouci po obliceji, o nemz si lide mysli, ze je bezcitny. Se zavrenyma ocima, temer bez dechu, se celou svou dusi rozplyvas  v bolestne vzpomince doprovazene textem te pisne. Dying swans... twisted wings...beauty not needed here... lost my love... lost my life...in this garden of fear... i have seen many things...

 Lehnes si do travy, otevrs oci a divas se hvezdam do tvare. Hledas odpovedi na otazky, ktere  si nejsi sam schopny zodpovedet nebo jsi prilis zbabely na to, aby sis odpovedel.

 Lezis v te trave a premyslis. Jsi prazdny. Naplneny bolesti, ale prazdny. Hrdlo sevrene, az temer nemuzes dychat. A oci zaplavene slzami. Lezis tam v tom tichu, sam. Nikdo o tobe nevi  a ty nechce s vedet o nikom. Myslis jen na ni. Na tu pisen a osobu, s niz je spojena.

 Dlouhe mesice stravene s clovekem, o nemz bys nikdy nerekl, ze ti nekdy bude chybet. Jsi prekvapen? Bolestne prekvapeni.

 Zvedas se z travy, po pul hodine, ktera ti pripadala jako vecnost... Utrpeni zpomaluje cas.

 Vracis se... domu. Neochotne. Nechce se ti, ale musis. Takove jsou konvence. Jdes. A mijis jednu lampu zarici do noci za druhou. Pohled upreny na zem pred sebou. Sledujes sve vlastni stiny, jak se rozplyvaji a mizi. Jak slabnou a zase sili. Stejne jako ty.Jsi osoba rozpolcena na nekolik casti. Jedna cast slabne a druha sili. Stejne jako vzpominky. Jedna vzpominka slabne a druha sili. A ta zase slabne, aby se mohla vratit a zastihnout te nepripraveneho. Stejne jako tvoje city. Jsi pokrytec. Jsi pomijivy, jako to stesti.. Jsi nestaly a i v tom tkvi tvoje zoufalstvi a smutek.

 Blizis se k zastavce... Zari do dali, jako povestne svetlo na konci tunelu. ale ty jsi hlupak a nedokazes zastavit. Mijis to svetlo a mozna stesti... Stesti, co za tebou mizi v dali a ty se muzes jen otocit a vzpominat. A znovu se ptat, co by se stalo, kdybys zastavil. Kdyby... Co by?

 Plakejv zalu a smutku sve zbabelosti. Patri ti to. Otacej se za vzpominkami, dostane te jina a odjinud. Bud zamilovan, jen proboha ne do sebe, vzdyt se neznas. Zavri oci a lehni si do postele . Vyspi se s tou vzpominkou starou cely rok. A rano prijde ten pocit prazdna. Pocit, ze ri neco chybi, ze ti neco uniklo. Ty znas ten pocit podivneho smutku. Ten pocit. Znas TEN pocit???