Obdiv k letmé děvě...

Ani sbohem si mi nedala a musela si odejít,

ani sbohem si mi neřekla a pryč nechala ses vzít!!

Asi je Ti jedno, že nikdo neví, kde Tě hledat má,

asi ani nevíš, že občas se mi o Tobě i zdá!!!

Denně chodím kolem toho místa, kde jsme se vídali,

denně čekám, že už z dálky zase mávat budeš mi,

a ona zatím jenom tma...

Změnili ceduli, jako by čekali, že všichni zapomenou...

Ta slova bezmoci a bolesti tam však visí dál,

ale jen málokdo je vidí,

jen málokdo jim rozumí...

Teď chápu už, proč bála si se mluvit,

proč nemohlas mi říct,

co stejně už jsem věděl...

Teď už se asi nikdy nedozvím,

co chtěla jsi mi povědět,

když naposled jsme se viděli,

co slíbilas mi říct,

když museli jsme končit,

když musel jsem už odejít...

Často na Tebe myslím a přemýšlím, zda muselo se to všechno stát,

vždyť já ani nevím, mám-li o Tebe se bát...

Vždyť já ani nevím, kam zas odtáhli Tě,

zda vrátila ses tam kam patříš - domů,

či zas prodali Tě...???

Možná si myslíš, že jsem Tě odsoudil za ..., však Ty víš!!!

Že tomu tak není, se už asi nikdy nedovíš!!!

Já Tebou neopovrhoval, ale obdivoval jsem Tě,

já Tě nikdy neodháněl, vlastně - potřeboval jsem Tě...

Mrzí mě, pokud jsi to nevěděla, doufám, že teď už to víš...

stále myslím na to, co jsi mi pověděla, že teď neudělám s tím už nic...

Asi jsem nebyl moc dobrým přítelem, když takhle trpět nechal jsem Tě,

když jednat rychleji nebyl jsem schopen a tím - - zničil jsem Tě...

Snad mi to jednou odpustíš, snad někdy promineš,

a aspoň občas na mě si vzpomeneš...

Doufám...