Očista mé duše 1

Bylo ticho, temné, strašlivé,

jen malá rolnička houpající se

na mém zápěstí něžně zvonila.

Ne, nebylo ticho,

to byla jen chvilka, kdy mé uši

přestaly vnímat hluk a řev okolo.

Kolem mne znovu proplouvali lidé,

známí, neznámí, společensky znavení

i ti, co hlásali alkoholu zmar.

Kouř cigaret pálil do očí

chtěje mne donutit opustit teplo

přeplněného nočního podniku.

Mí drazí přátelé se konečně rozhodli.

v duchu očisty své duše i plic

vyjít na vzduch, ven, do noci.

Přátelé, ne, jen ti, co se jimi tak nazývali

se rozhodli vybít si své bolístky světa

na nedalekém zaparkovaném autě.

Nikdy nepochopím, jak člověk

dokáže tak náhle vystřízlivět.

Pití a zpívání nevnímám jako hřích,

však tohle rabování vzalo mi dech.

Kolemjdoucí by se divil tomu pohledu,

rabující mladíci a dvě osoby opodál.

Dvě osoby říkám, ten druhý vedle mne

nejspíš pocity jako já měl - možná ne,

ne vyděšený pohled, překvapený, ohromený,

v jeho tváři byla lhostejnost.

Snad zvykl si na něco takového?

Je snad obvyklé, že lidé ničí, bijí se?

Jediné co cítit dokázala jsem

byl strach a touha utéci.

Pryč, tohle přeci nejsou přátelé.

Pamatuješ, jak jsem tě požádala o pomoc?

O ochranu? A ty ses smál, tak zvláštně

a já se jen bála -

                           TVÉHO SMÍCHU