Plk 112

Chtěl bych vám vyprávět, co se mi stalo včera večer právě tady, ve městě, kde žijete. Spal jsem a najednou ke mě přišel anděl, vzal mě za ruku a nesl mě k nebi. Stoupali jsme výš a víš až jsem se skoro mohl dotýkat mraků, které byli kolem nás. Pak jsme se zastavili a anděl se mi podíval do očí. Díval se dlouho a já věděl, že o mě ví všechno. Začal jsem se stydět. Náhle se ke mě naklonil a něco mi zašeptal do ucha, nerozumněl jsem tomu, neznal jsem ta slova. Pak se začal smát, jen bůh ví, jak hrozně se smál a pustil mojí ruku. Začal jsem padat, rychleji a rychleji. Vítr mě unášel pryč, jako ruce porodní báby mě strhával zpátky k zemi a já si myslel, že se znovu rodím. Hrozně moc jsem se bál, díval jsem se prosebně vzhůru, kde jsem dloho viděl oči toho anděla, dokud mi nesplynuli s ostatními hvězdami. Pak jsem ucítil náraz, asi to byla zem. Dloho byla tma, nebo jsem se jen bál otevří oči. Bylo ticho. Pak jsem se zvedl. Z jasného nebe padal sníh a kolem bylo bílo, cítil jsem zimu a šel jsem směram k městu, které zářilo nedaleko. Tak jsem došel až sem, mezi vás a chci se zeptat, jestli to byl jen sen, nebo jestli jsem se opravdu znovu narodil.

---