sběratel lidí

bubliny na asfaltu ztěžka oddychují a všechno, co nos dokáže v tenhle den zachytit se mísí a prolíná. nic není do zřetelna a barvy se zaoblují, nabité a zamířené na rohovku. konečky prstů sviští atmosférou synchronně s pohyby nohou. sviští, svištííí sviš sviš—ššš—tíí. v tomhle místě se řeka stáčí doprava a nezbývá než nechat se dál vést silnicí i za cenu vychýlení z dráhy. stejně se hudba nese k uchu zprava. a nakonec to vypadá, že bude třeba řeku přebrodit a vykrojit ještě ostřejší vychýlení. hudba zabublala a voda je trochu studená. břicho stáhlo svaly a kopí jsou vztyčená. možná, že řeka vůbec nemá druhý břeh. i když se něco jako břeh přece jen přiostřuje a betonové nábřeží stlačí chodidlo do bizarního tvaru. napůl přelomené balancuje a nakonec ploše přistává. teď už zvuk těžkne a je dokonce cítit příkop, vyhloubený do hrdla města. stačí jen dojít k němu a uvidět tu hudbu. uvidět. jen na chvíli. a pak se s břemenem přirostlým na zádech vrátit.

Tělo už je vidět. leží ve štěrku a uschlé trávě, jako vždycky. ruce se kolem něj obkroužily a hedvábná košile, kterou má na sobě, zastudila. aspoň bubliny splasknou. vzduch se musí přestat tetelit každou chvíli. horko k nevydržení.

zpátky. Tělo teď leží na podlaze v předsíni. chodidla se k němu přibližují chodbou. otisky na kachlích. mozek si s potěšením uvědomuje, jak po nich Tělo hladce klouže. svaly se ani nenadřou. za chvíli je hotovo a záda nebudou bolet. dveře jdou otevřít lehce. vazelína. před dvěma dny. komora je zpola plná.

fascinace shlukem hmoty je pocitem sladkým. koncentrace lidskosti, tělovosti. dnes se zase zvýší. Tělo leží ještě přede dveřmi, a tak se dlaně pomalu a opatrně zasunuly pod záda a Tělo se jediným lehkým škubnutím přesunulo do náruče. kladení hmoty na hmotu. něžně. nos se zachvěl. ostře štiplavě. nádhera - hmota dohmotňující se. nesmí zůstat ani mezírka, všechna prázdná místa je třeba vyplnit. hmota musí prorůstat, jedna do druhé, hladce a bez přechodů. jen košile musí ještě dolů. a krrravata. botty. kááálhoty nejsou. od pasu dolů holé hádě. bříška prstů se protlačují vzduchem směrem ke knoflíkům u košile. průhledná hmota, ale jen umělá. přesto na dotek hladkost. s postupem procesu rozepínání se v mozku rodí představa jiné hladkosti. hladkosti pod hedvábným povrchem. hladkosti tělní. slastný pocit zavinuje buňky. oční víčka se přivírají. teď to musí přijít, tohle byl poslední. dva břehy košile se od sebe oddělily. oční víčka se pomalu škvírkují. rozkoš se přelévá do očních nervů....a mezi hedvábnými břehy uviděla Tereza vyrůstat ostrá ptačí brka, jedno vedle druhého.