VRAH - 2. část

Město zalila tma. Stovky oslepujích neonů provádí návštěvníky ulicemi. Noční dravci vylézají ze svých úkrytů a probouzejí se k životu. Teprve k večeru začínají opravdu žít a naplno se bavit. Divoký smích se rozléhá historickými uličkami. Začíná nikým nepřipravený karneval. Všichni mají své masky. Není možné je pod nimi rozpoznat. Slunce zapadlo a přestalo tak svítit lidem na cestu. Ti se stali zbloudilými a ve skrytu tmy vyrážejí za svými touhami. Tma však neskryje pouze cestu ale i člověka samotného. Notně posilněni ztrácejí zábrany a přivlastňují si město. Stávají se pány noci, zatímco ona noc se bez povšimnutí sápe po jejich duších.

Ulicemi se snáší soumrak. Městská světla se postupně rozsvicují a potlačují tak neodvratnou tmu. Tváře procházejících mění barvy, jak se večerní čerň mísí s umělým osvětlením. Jen jedna osoba zůstává neměná. Stojí uprostřed proudícího davu a hledí na černá mračna. Čeká na úplněk, na čas, kdy temnota se střídá s měsíčním svitem, kdy tma si pohrává se světlem. Má štiplavé černé oči plné nenávisti viditelnější než neonové nápisy kolem. V nastalé tmě vypadají jako dva prázdné ďůlky hodlající vše neodvratně pohltit. Holou lebku dotvrzují ostře vystouplé čelisti. V jeho tváři se snoubí snad všechna zloba světa. Nenávidí tohle město a všechnu tu chamraď v něm. Vyhubit je jako krysy. Utopit, zapálit, rozčtvrtit, pověsit, stáhnout z kůže,... zabít je všechny do jednoho. Jeho mohutná  postava ční nad davem jako monumentální náhrobek. Lidé se mu vyhýbají. Pociťují strach, který muž ve všech vzbuzuje.

Na obloze vyjde měsíc a muž se orlím zrakem rozhlíží a hledá. Hledá oběť, viníka toho všeho. Konečně ho nachází v jednom mladíkovi se skelným zrakem. Rázným krokem se k němu skrz dav vydává. Všichni mu ustupují. Strach a děs z něj sálá z každého pohybu jeho těla. Odhodlanost mu razí cestu k cíli. „Co je? Máš problém, vole?“ nechápavost mladíka se mísí se zmutovaným hlasem.

Koutkem oka sledují kolemjdoucí konflikt. Nezastavují se. Nechtějí se do ničeho zaplést. Nic o tom přeci neví a ničím nejsou k nastalé situaci vázáni, tak proč zasahovat? Veškerá dramatičnost se smrskne do několika vteřin – uchopení mladíka, pár trhavých pohybů a zmizení v temné uličce. Dav se zklidní a po několika krocích i zapomene.

„Hej, pusť mě nebo zavolám poldy,“ rozklepaný hoch křečovitě drží v ruce mobilní telefon, jakožto svou jedinou zbraň.

„Zkus to.“ Muž ranou do chlapcova obličeje ukončí veškerý možný dialog.

Ticho zavládlo ulicí.

„Probuď se, chlapče. No tak. Teď nemůžeš spát. Podej mi ruku a vstaň. Otevři oči, ať ti do nich vidím. Dnes tě čeká velká chvíle. Připrav se.“

„Ale... vždyť to jsi ty ten chlápek. Co po mně ještě chceš?! Prachy? Chceš prachy? Tady je máš. Vem si je!“ Muž si pohozených peněz nevšímá. Jen se dál upřeně dívá do chlapcových vyděšených očí. „Co? Co je to? Prosím, ne. Ááá... . Pro-proč?“

Muž s běsilostí v těle a s touhou zabíjet v očích bodá nožem do chlapcova hrudníku. Zakrvácený ještě stále dětsky vyhlížející obličej se jen nevinně dívá na svého vraha. Je už mrtvý, ale to zabijákovi ještě nestačí. Jeho šílenství je větší. Pomsta. Nenávidí svět, jak se k němu chová, jaký je. Nesnese již žádného člověka ve své přítomnosti. To pohrdání jím, ten výsměch, ta neúcta, ten nesnesitelný život. Život. Nezaslouží si žít.

Zcela pokryt krví vykřikuje svou zlobu do ulic města. „Nenávidím. Jak já vás nenávidím! Jste jenom ovce. Hloupé ovce. Nic nechápete. Nevidíte, jaký parazati z vás vyrostli. Nezasloužíte si nic než smrt. Všechny vás zabiju. Já. Jediný já. Dojednoho zemřete v ukrutných mukách. Nikdo mě nezastaví. Slyšíte? Nikdo!“ mohutný řev se šíří ulicí a nakonec se vytratí do ztracena. Šum města je příliš silný, aby ho jediný hlas přerušil, aby pouhý jedinec cokoliv změnil.

Světlo z nedalekého billboardu se odráží v kaluži krve. Vrah přestane bodat do již rozpáraného těla a snaží se popadnout dech. Vstane, aby se protáhl a s odstupem několika kroků shlédl své konečné dílo.

Měsíc se ukryje za cihlovou zdí a stíny noci se rozprostí do všech koutů zapadlé ulice. Mlha vypařující se z kanálů se lehce rozhíří. Vrah zpozoruje jen matné obrysy čehosi, co splývá s mlhou do nezřetelného tvaru a pohybuje se v harmonickém souznění s večerním větrem. Tím večerním větrem, který se k vám neslyšně přiblíží a ukolébá vás v tichém a poklidné náručí temnoty a jen nepatrně rozčeří konečky vašich vlasů. Vrah však rychle vystřízliví a v jeho mysli se probudí mnoho pochybností; ba dokonce i strach. Schoval by se a vyčkal do doby, kdy vše bude zřetelnější, ale podvědomě cítil, že je již sledován. Beztak byl celý od krve, která v temné uličce byla tou nejviditelnější částí. Ještě chvíli přemýšlel, až vše vyřešil přízrak sám. Vrahovi se ulevilo a dokonce se i potměšile zašklebil. Z přízraku se totiž vyklubal pán malé a pokroucené postavy. Svým zjevem připomínal želvu, dokonce i svým šouravým pohybem. Byl to Lazar.

„Ale, pán zabloudil? Copak, snad nejste překvapený? Nebo mám raději říct: vystrašený? Vy si teď určitě myslíte, že jsem toho kluka zabil, ale já to nebyl, no čestně. Ať se propadnu, jestli neříkám pravdu. A vůbec, nemám přeci nic, čím bych ho takhle zřídil. No, podívejte se na něj a na to, co tu všude je z něj. K tomu je potřeba velkýho nože. Asi... takovýhle ho,“ vyndá zpoza zad ukrýtý bezmála pětadvaceti centimetrový vojenský nůž. „Kruci, teď jste mně dostal. Jste fakt dobrej. Nic se před váma nedá utajit,“ vrah se hlasitě zasměje a otře si zakrvácený nůž o své kalhoty.

„Neztratil jsem se. Naopak. Našel jsem, co potřebuju,“ řekne Lazar jakoby ani neviděl zmrzačené tělo mladíka opodál a přiblíží se k vrahovi již jen na několik málo kroků.

„Ty seš mi ale divnej týpek. Nejste vy náhodou ten čumil, co se rád dívá? Pak jste si, pane, ale vybral blbou scénu, protože v ní dnes zhebnete. A vůbec. Co že jste to našel, milostivej?“

„Tebe. Vím, kdo jsi. Dlouho tě už pozoruju, ale až nyní nadešel čas našeho setkání.“

„Trochu magor a chytrolínek navrch, co? No, kdo tak asi já budu? Že bych tu prodával nože?“ vycení vrah svůj nepříliš udržovaný chrup. „Jo a ty mně už jako dlouho pozoruješ. Dovol, abych se zasmál.“

„Máme toho hodně společného,“ přeruší Lazar zabijákův smích.

„Společného? Seš vtipnej. Co může mít takovej střízlík s hlasem ženský společnýho se mnou,“ vrah se podrbe na holé lebce a řekne s předstíraným údivem, „Ne! Ty taky zabíjíš? Neříkej. A teď jako hledáš spřízněnou duši, jo? Přítele se stejnými zálibami, který se rád prochází při měsíčku. Značka: Ve dvou se to lépe táhne. Ha, ha, ... . Ty mně bavíš. Tak to si kápnul vedle kámo. Já na tyhle kamaráčofty moc nejsem. Pracuju výhradně sám.“

„Nechci s tebou pracovat. Chci jen vědět, proč zabijíš.“

„To je ňákej divnej sen, ne? Není tu skrytá kamera?“

„Proč zabíjíš?“

„Neser mně nebo... .“

„Proč zabíjíš?“

„Varuju tě. Přestaň!“

„Proč zabíjíš?“ Lazar ani nyní nezmění svůj tón hlasu, což vraha znejistí.

„Hajzle!“ zhluboka vydechne, aby se uklidnil, „Nechápu, proč tě nepodříznu hned - snad že je s tebou taková sranda - , ale poslední přání by se asi měly plnit. Nevím, k čemu ti to bude, když za chvíli stejně zdechneš, ale jak chceš.“ Vrah začne vyprávět. „Asi mi to už u kolíbky sudičky přisoudili, svině jedny pitvorný. Odmala mně všude obklopovala smrt. Mám rád chuť smrti. Vydržel jsem hodiny pozorovat umírající zvíře nebo člověka. Zvířete mi bylo někdy i líto, ale u lidský smrti jsem si vychutnával každičkou sekundu. Rád si s budoucím nebožtíkem i poklábosím. Víš jak člověka nejlíp poznáš? Když mu vrazíš kudlu do břicha a on sleduje svý vytékající střeva, se ukáže jakej ten parchant doopravdy je. Nejdřív nadává, pak zase lituje a omlouvá se a nakonec se pochčije strachy, protože neví, co ho čeká. Najednou se mu vybavěj všechny ty hovadiny a sviňárny, co v životě udělal. Zajímavý je, že všichni zhebnou s vykulenýma vočima, jakoby viděli samotnýho ďábla.“

„To ale není celé. Vynechal jsi hlavní část. Důvod a příčinu toho všeho.“

„Seš bystrej. Ty debilní novináři řikaj, že jsem maniak a mám nějaký poruchy osobnosti či co, ale všichni se šeredně mýlí. Zabíjím, protože si to zasloužíte. Jste přebytečný hovada předem určený na porážku. Člověk si nezaslouží nic jinýho než pomalou a bolestivou smrt.“

„Tak a teď ty, přítelíčku. Jak jsem už řek´: rád si poklábosim s budoucím nebožtíkem. Nu a ty mně hodně zajímáš. Jseš takovej tajemnej. Na první pohled nic moc - spíš to nic než moc. Hi, hi,... - , ale teď, když se známe o nějakou tu chvilku víc, mám dojem, žes toho zažil dost. Na tohle já mám čuch. Většina lidí jsou jen prázdný automaty, co nevěděj nic vo životě. Takových jako jseš ty je minimum. A taky jako první umíraj. Brácha byl podobnej. Trápil se tři roky než zaklepal bačkorama. Asi toho věděl vo bolesti a vůbec vo světě až moc a tak to neunes´.“

„Vybral jsem si tě, protože nám osud přisoudil stejný úděl. Oba zabíjíme, protože musíme. Já to však už dělat nechci. V noci nemohu usnout. Všichni mrtvý mě nenechají klidně spát. Vždy, když zavřu oči, tak se objeví a mluví se mnou. Ne, že by vedli dialog. Jen se potřebují vypovídat. Vykládají mi o svém životě, o tom hezkém i zlém. Mají neustálé prosby; vyhrožují mi; děkují mi a neustále se na něco ptají. Tolik hlasů slyším a ani jediný se nezajímá o mně. Jak mi je, co jsem dělal, jestli nepotřebuju pomoct,... . Nic. Rmoutí mě, že ani po smrti nepřestanete myslet jen a jen na sebe. Obklopen strachem, bolestí, samotou, beznadějí a smrtí hledám pomoc i radu a slitování. Toužím se vzepřít osudu a žít, jak já chci. Chci svobodu... chci štěstí... chci život.

„Ty vole, co seš vůbec zač? Koukám na tebe a zjišťuju, že se skoro nehejbeš. Obličej máš jak ňákej studenej šutr. Voči prázdný. Nejseš ty náhodou smrtka? Tolikrát jsem zabil, že bych si i takový setkání zasloužil.“

„Posel. Jsem jen výsledkem lidského konání. Svět mě potřeboval. Snad pro rovnováhu. A tak si mě stvořil. Člověka, který vám sahá na životy a na svůj vlastní si nedosáhne. Vy zavoláte, já přijdu. Já volám a nikdo mě neslyší.“

„Seš divnej. Máš zajímavý kecy, to jo. Jednoho bys zblbnul, ale na mně to neplatí. Všichni jste stejný. I ten můj bráška, co ti byl tak podobnej, byl taky stejnej. Musel jsem mu strčit do huby hadr, aby už přestal kňourat. Byl to slaboch. A ty seš to samý. Čím víc tebe a i ty ostatní poznávám, tím větší chuť vraždit mám. Jen nejsilnější přežije a tím jsem já.“

„Pokud jsou všichni stejný, tak proč ty bys měl být výjimka?“

„Čím víc vás zabiju, tím se od vás budu víc i lišit. Já jsem počátkem nový rasy. Dokonalý rasy.“

„Je mi to velice líto. Myslel jsem si, že mi právě ty pomůžeš. Hledal jsem dlouho člověka, který by byl se smrtí toliko spjatý, tak jak jsem já. Tvá pomoc mně ti mohla zachránit i tvůj vlastní život. Lituji tvé smrti.“ Po Lazarově tváři steče rudá slza, jak se v ní odráží nedaleká reklama na Coca-Colu.

„A teď si mně nasral. Já jsem na tebe tak hodnej a ty mi vyhrožuješ?! I ty tvý srdceryvný keci poslouchám. Pojď sem, radím ti. Jinak to budo víc bolet.“ S napřaženým nožem se vrah vydá k Lazarovi.

Měsíc, jak jeden z jeho paprsků prosvítne skulinkou zdi, na chvíli oslepí zabijákův zrak. Mlha se zvedne z chladné země a rozvíří se všude kolem. Jen jemný šelest pohozených papírků je v naprostém tichu slyšet. Vrah běhá za stíny a zuřivě máchá nožem. „Kde si?! Varuju tě. Vylez! Víš, že tě najdu. - - - Stáhnutě z kůže chcípáku!! - - - A mám tě,“ výtězoslavně, „Mně neutečeš. Nikdo mi neuteče. Všechny si vás jednou najdu!!!“

Mlha opadne. Poletující papírky dopadnou a Měsíc prosvítí uličku. Vrah se sklání nad svou obětí s nožem přesně zaťatým v krčním svalstvu. Jen krev nevytéká. Všechna byla již dříve prolita.

Vrah se zaujetím pozoruje krev na svých rukou. Odkud jen může být? Je čerstvá a příjemně hřeje v chladné noci.

„Ne. To není možné. Já? Já nemůžu umřít. Já ne! Vrať se - - - prosím - - -Bože! Kde jsi, když tě potřebuju. Bóóžžéé!! Ach, můj Bože... .“ Promočen tu vrah leží v louži vlastní krve smíchané s krví mladého chlapce - jeho poslední obětí. Děsem vyboulené oči – snad samotného ďábla viděli - hledí do prázdnoty noci.

*                      *                      *                      *                      *                   *

A nebylo nic, jen ticho a tma a smrt.

Vrah - 1. část

http://www.pismak.cz/dilo.php?num=88667&&7846138653f0b28218d522