Vlnky

Takový krátký povídkový výkřik

Na kostelních hodinách právě odbíjela půlnoc, když jsem zavíral dveře domu. Měl jsem zase nutkání projít se tím ztichlým smutným městem. Vydal jsem se jiným směrem než jindy. Místo obvyklé procházky mezi stromy v nedalekém parčíku jsem zamířil k řece. Dnes byla jiná... ve stříbřitém světle měsíce se třpytila jako korálky na šatech princezny, o níž jsem snil v dětství. Pozoroval jsem míhající se vlnky a náhle jsem si uvědomoval, že mi ukazují to, co jsem dřív neviděl. Jedna vlnka zaniká a druhá se rodí. Jdou za sebou v nekonečném procesu narození a smrti. A tu mě napadlo - jak jen jsou podobné lidem. Bezvýznamné, malé a šedivé. Součást velké řeky. Rty se mi zkřivily v úšklebku. Nic neznamenáme. Jen jako řeka máme sílu, vlnka se ztrácí a na její místo nastupuje druhá. Ovládl mě strhující pocit beznaděje. Jako člověk nemám pro svět význam, nemám. Zatoužil jsem stát se korálkem na princezniných šatech. Přehoupl jsem se přes zábradlí a smrt mě potkala ve chvíli, kdy se další vlnka vpila do temné hladiny.

---