Už dost!

Přestaň se rovnat monumentům a začni si na něco hrát,

já nechci tě ztratit do momentu, kdy můžu tě svým tělem hřát.

Jak vychladneš od mého doteku, jsi pro mne vábnější víc,

od téhle chvíle až k útěku, kdy můžu zas vyjít ti vstříc.

Snad pochopíš proč jsou mé návraty, plné tak nasládlých slz,

jsem ochoten strkat si pod paty, ostny i pichlavý vkus.

to Cicero zneužil subretu, s tím že jí lepšího dá.

Nechci přít se zda odletí, ptáci a popel mých snů,

Kryl říkal „stříleli do dětí“, a spílal jim proklatých psů.

Zvedl jsem těla těch ubohých a postavil do kolmých řad,

věřil jsem že jsou jen povolní, ne že jsou oddání v pád.

Do hlubin matného mramoru, do všeho k čemu byl dán,

tesám si jak letím nahoru, nedbám zda budu jen sám.

Když víří naděje, někdo jí zachytí, hodí ji za pevný plot,

kde sesednou k vedutě andílci nalití, pijíc dál nasládlý mok.

Za křídla svázaní, nohama na zemi, netuší co bude dál,

zda s nimi naloží, tak jako s vázami a hodí je na nový vál.

Nádoby tvořené masou jež pohltí, vodu i příchuť tvých slov,

div je když vařené maso se nepotí, když denně koná se lov.

Slyším tvé steny, schované ve větru, nechceš snad průchod jim dát,

trhané stehy jsou zašité ve svetru, raděj ho necháme vzplát.

Stejně jak těla těch pomněných obleků, do kterých vsouká se had,

toužil jsem bláhový, víc než snad ze vzteku, z radosti starcům se smát.