Slavnostní zahájení

   „A určitě přijďte všichni večer na zahájení kongresu, bude hrát česká filharmonie,“ říká Zuzanin šéf. „Uvidím Roníčka,“ raduje se Zuzana a tanečním krokem se jde po obědě zaregistrovat do Kongresového centra. Ron je její spolužák ze základní školy a první láska, tehdy se jmenoval Roman, ale to už dávno není pravda. Je úspěšný muž a tak se nechal přejmenovat. Kdo by se mu mohl divit, už mu bylo čtyřicet a maminka o něm před jeho kamarády pořád mluvila jako o Románkovi. Ron je ředitel české filharmonie. „Sice to bude zase průser, protože budou hrát jenom pro mě, ale já už to nějak vydržim,“ myslí si Zuzana a přemýšlí o vhodném oblečení: „Ty černý šaty až na zem s rozparkem do půlky levýho stehna, co si koupila kvůli Maxovi na Newyorskou filharmonii? No ty asi ne, to by její kolegové nevydejchali.“

   Jenže všechno je jinak, Zuzana dostane program, nehraje česká filharmonie, ale pražská. „Vždyť takovej orchestr vůbec neexistuje,“ myslí si Zuzana. Jeden podobného jména tady sice je, Ron mu dřív šéfoval, no ale povýšil, tak to nebude nic, stačej ty černý šaty, co si sama ustřihla a Max se jí v dopise smál, že pět centimetrů nad kolena, to není žádný mini.

   Před koncertem mluvěj řečníci, hemží se to rabínama a dušema. „Albert Einstein je podobnej do mojí rodiny,“ směje se v duchu Zuzana. Odklízejí stoly, Zuzana cítí za krkem mravenčení a najednou slyší „Koťátko“. „Ty seš tady?“ odpoví Zuzana svému virtuálnímu milenci Maxovi. „Poznala to,“ říká Max. Přichází světoznámý dirigent a ukloní se směrem k Zuzaně a potom na druhou stranu všem těm důležitým lidem, co předsedají. „Panebože,“ pomyslí si Zuzana i Max najednou. „Ty jsi mu to řek?“ zlobí se Max na Rona. „Nojo, řek sem mu, že budou hrát pro moji milenku, vědí to všichni.“ Max je zděšen. Zuzana se dobře baví, hrají krásně. „Řekni Ronovi, že hrajou krásně,“ myslí si Zuzana. „Mám ti vyřídit, že hrajou krásně.“ „To vy jste takhle spojený?“ říká Ron. „Slyšel jsem to tisíckrát, znám to nazpaměť, a dneska je to úplně jiný. Měl jsem strach, jak to zvládnou, a mohli by to nahrávat.

   Druhej kousek je vysoko, převysoko, v jednou momentě jakoby hráči nevěděli, kam až se vznést. Zuzana má starosti, smyčce stoupají vzhůru, letí dolů. „Pomáhá jim," říká Max, „už jsem to zažil na jazzu.“ V sále zaplakalo dítě, napětí povolilo, dirigent diriguje jako bůh, taktovka se míhá rychleji, než ji Zuzana stačí sledovat. Pak už se Zuzana usmívá až do konce. Do potlesku slyší Maxe, jak říká Ronovi: „Nedošlo mi to hned, ale jak jsi jim moh říct, že je to tvoje milenka?“ „Napsala mi báseň. A vy dva jste spolu spali stejně jenom po internetu.“