Tíha básníka.

Básník ve své duši může mít pocit ticha
své srdce prázdné těžce se mu dýchá
v mělčině právě vázne jeho básně jsou skvostem
myšlenky stále ztrácí v oblaku prostém
v zajetí pavučin splétá slova v nit hebkou
rýmy se slovy splétá v sloku lehkou.

Při psaní se básníkovo ruce lehce chvěly
za stolem u psaní tráví svůj čas celý
vždy s kávou raní ke svým básním sedá
jen občas od psaní svá víčka zvedá
pak večer si uloží hlavu mezi své dlaně
spadlá propiska zůstala uvízlá na stolu hraně.

A když měsíc mlhu z nebe smeká
ta jeho hvězda na něj stále čeká
sen se mu nezdá jen ta záře malá
jak ta jeho báseń se někde zatoulala
tak svůj šálek si lžíčkou míchá
z jeho duše padá dolu jeho tíha.