Zas kreslit nosorožce

Třiatřicátej večer

bez tvejch dlaní,

dásně jsou suchý

jak velký tmavý oči

bez mrknutí,

přílivový deště

vyvrhly řeky z břehů,

po kotníky, ne

po kolena a chladná

voda má teplou náruč,

když chvíli nedýcháš.

Tak zase sbalím další holku.

„Voníš takhle celá?“

„Ne, jen mý vlasy.“

„A co tvý tělo?“

„Hele, jestli mě chceš jen do postele, nejsem taková.“

„Ne, to nechci, líbíš se mi, chci tě víc poznat…“

„No nevim.“

Ještě jí nebylo ani sedmnáct,

vzadu v dodávce

jsme zpocenejma dlaněma

malovali na skla nosorožce,

přerušovaně (dýchali)

a troubili na klakson,

aby ostatní nespali,

když byla noc,

když bylo ráno…