Až

Až pomine všechen křik

                a smích těch co odešli.

Až ze sna vystoupí

                přízraky našich podobenství

a v podivném svitu záblesků

                se vzedme moře smutku.

Až zotročíme naší pýchu

                a s pokorou přijmeme osud těch nocí,

                                které tak bolí.

Až mě pohladíš po ranách mých pravd

                a zboří se zdi věčného nepokoje.

Až umlčíme ten strach, ten úděl

                a smyslnost spojí světy nadějí.

Až ve slepotě hledání přejdeme to ticho

                ve víru soukolí poznání.

Pak přijdu, nastavím ti tvář

                a tiše řeknu –

Vítej můj smutku.

Neodejdu ti.