Životní prohra

Víte pane,

ač má te velku duši

a odhaduji, že snad i větší nežli já,

což nebývá zvykem,

musím a jsem okolnostmi donucena

naše pouta navždy přetnout.

Nevím do jaké míry jste obdařen vnímáním,

ale dovoluji si odhadnout,

že nadmíru velkým

a že tyto řádky pochopíte nejen jako pouhý blábol,

ale jako životní prohru jedné osoby,

která stále hledá co si umanula.

Ve Vás to mohla mít,

však nevyzrálost lidské povahy způsobila,

že píši tento prapodivný list.

Nemám již sil.

Nějakou dobu jsem jimi však nepozorovaně plýtvala

a čekala do jakého stádia dospějete Vy.

Shledala jsem ale,

že se Vás stav nemění

a že čekání na Godota mezi čtyřmi stěnami

se pro vás stalo smyslem života.

Já nechci projít životem a otočit se a vidět jen nic.

Chci mít život naplněný láskou, chci žít pro lásku,

chci pro ni dýchat. Ale taky chci, aby mi ona dala totéž.

Tak se rozeběhnu davem a budu hledat další oči ve kterých najdu sebe. Nevím jen, zda neexistují jen jedny a to ty Vaše.

To by pak byla smůla a životní prohra. No ne?

---