Dětský domov - domov nebo pasťák?

           Ne každý den potkáte děti z dětského domova. A pokud ano, pak myslím, že si jich ani nevšimnete, jsou normální, decentní, blázniví, prastění, hodní, hloupí i chytří, prostě jako my všichni, kteří svůj domov máme. Nenapadne vás o nich uvažovat, přemýšlet o tom, jak se vlastně cítí, nezajímají vás jejich osudy. Dokud mezi nimi nestrávíte nějaký ten čas, za který je možná trochu poznáte.

            Já jsem to štěstí měla. Říkám štěstí, protože jsem díky nim přehodnotila některé své životní postoje. Zkrátím to: Jela jsem na tábor, kam jezdí i děti z nechvalně přezdívaného "Děcáku".  Čekala jsem velké problémy, drzost, tvrdohlavost, bezcitnost, rvačky, možná i nějakou tu zlodějinu. Ale bylo to úplně jinak.

             Tyhle děti, převážně poloromského původu mi zarostly pod kůži. Zvykla jsem si, že mi jako v děcáku říkají TETO Lenko. Ty děti projevovaly spoustu dobrých vlastností, vážily si každého, kdo si vážil jich a chovaly se naprosto bezprostředně. Mne však překvapily jejich názory. Byly to názory těžce zkoušeného dospělého člověka, ne dítěte. Když se mi podařilo získat jejich důvěru, pověděly mi o svých osudech. A já se nebála zeptat.

              První byl moc hezký klučina, vychovaný, oblíbený, trochu frajírek s láskou k muzice a breaku - O. Dostal se do děcáku jako malý kluk, teď mu bude patnáct. Jeho rodiče jej velmi týrali matka i otec byli závislí na alkkoholu a jejich krutost neznala mezí. O byl rodině odebrán po tom, co lidem přišlo zvláštní, že ten malý vyhublý chlapec má rány po celém těle. Od té doby o své rodině neslyšel. Vzdali se ho, možná sedí, možná jedou na drogách, to nikdo neví. Po 7 letech, co se jeho rodina nastala konečně možnost adopce. O je velmi okouzlující hoch, takže není divu, že si jej hned vybral jistý pán, velmi majetný. Jen O není příliš nadšený. Vyrůstal v domově dlouho, zvykl si a tvrdí, že je šťastný. Nechce odejít, alespoň ne hned. Myslím, že si toho váženého milionáře moc neváží. Uplácí jej drahými věcmi, mobilními telefony, ale O tvrdí, že to obrovské sídlo nemůže být domov. Pro něj je domovem děcák.

               Druhý klučina - R, je 7letý nezbeda, trochu vrtkavé nálady, ale hodný na každého, kdo je hodný na něj. R je hlavně pořád vysmátý. Přišel do děcáku vloni, když ho sociálka vzala z rodiny, protože utíkal z domu a nechodil moc často do školy. Tvrdí, že jeho rodiče jsou absolutně čistí. Když jsem se zeptala proč se tedy nepokusil být zodpovědnější, aby mohl zůstat s rodiči, řekl mi, že chtěl za bráškou M. Tomu je teď 14 a také přišel do děcáku v sedmi. Prý také vlastní vinou. Nemohu si pomoct, ale v té rodině nemůže být všechno v pořádku. R není zahořklý, ani neustále dumající, přesto se mi zdá, že ani on už není dítětem. Překvapivé ale je, že on domovu rád říká pasťák a chtěl by zpátky domů.

                M je jediný, kdo mi nechtěl povědět, jak se do domova dostal. Je to hodně zvláštní hoch, jen tak se mu pod kůži nedostanete. Je vidět, že se snaží vydobýt si nějaké to místo mezi ostatními, ale sdílností neoplývá. Snad proto se stal jedním z mých věrných a nejoblíbenějších přátel. Nenávidí pravidla. Nechce zpátky domů, ale ani domov pro něj není tím pravým místem. Neví, kam jít, co dělat. Myslím, že stále něco hledá, hledá svoje místo. Není zlý, nevychovaný, ale je občas neposlušný, takže jsem si díky tomu, abych ze všeho neměl moc průserů, pěkně smlsla sama. Chtěla bych znát osud M.

                V je pětiletá holčička a vděcáku je od 4, nejnižší věk, aby mohla do domova. Má dalších šest sourozenců, 4 v domově, jeden se právě narodil a jedna sestřička je tříletá, takže se čeká, až jí budou 4, aby mohla taky do domova. Její matka ani otec nepracují, nejsou zlí, ale chudí a pohodlní. V svou maminku miluje, nosila celých čtrnást dnů jednu mikinu, byla totiž jediná od maminky. Vnímá děcák jako vězení, který jí brání být doma.

                   Ještě bych se zmínila o kamarádce K, není z tábora, znám velmi dobře jí a její rodiče. To víte, sousedi :o)  K byla hodně divná holka. Kradla v krámu, brala peníze i kamarádům. Ale ne pro nic za nic. Rodiče byly závisláci, všechny peníze propily. Její malý bratříček, který by ještě potřeboval kojit neměl ani mámino mlíko. K kradla vždycky to nejnutnější jídlo a mlého pro brášku. Nebyla svatá, to vím, ale myslím, že by nekradla bez důvodu. Oblečení vybírala z popelnice nebo dědila po někom z kamarádů. K neměla moc štěstí, sociálka dlouho tvrdila, že její rodina je naprosto v pořádku. Učitelé ze zvláštky ale naštěstí nějak zařídili, aby k byla odebrána. Přijela mě navštívit asi za rok, elegantně oblečená, s vylepšeným slovníkem a úsměvem na tváři. Úplně jiná holčina. Říkala mi, jak moc je v domově šťastná. 

            Mluvila jsem ještě s několika dětmi z děcáku, a rozhodně mi to moc neulehčily. Každý měl trochu odlišný názor. Ale v podstatě byly všechny děti naprosto stejný. Vcelku hodný, přátelský, kapku nedůvěřivý. Myslíte, že jsou odlišní? Pokud ano, tak podle mého názoru jsou upřímější a dospělejší než většina z nás a já si jich za to tolik vážím.