smutný dům 1.

Na rušném bulváru nejmenovaného velkoměsta stála napovšimnuta malá chaloupka zcela skrytá mezi paláci a továrnami. Její rozlehlé a nepřehledně propletené místnosti tvořily příbytek nesourodé společnosti. Není jisté, kolik osob se tu potkávalo. Napočítal jsem jich dvanáct, zahrnu-li i to cosi podivného, co nemělo vlastní tvar a přeci to produkovalo myšlenky. Dům stejně jako jeho nájemníci byl nepřehledný. V pološeru se dalo těžko zjistit, kolim má místností a jak jsou uspořádány. Navíc se ve svých útrobách často proměňoval, tu bytněl a blyštěl se třpytnou nabubřelou krásou, tu se scvrkl na velikost krabičky od vyhořelých zápalek a všichni se v něm pak tísnili bok po boku vrostlí do kamenných stěn.

Náhodný kolemjdoucí chodec si těchto změn sotva všiml. Navenek působil Dům zšedle a nicotně. Rozsvěcel svá okna v rytmu města, obstojně udržovaná fasáda neprovokovala k marným úvahám. Doširoka otevřené podloubí poskytovalo stín i dostatek místa každému, kdo chtěl na chvíli spočinout. Hlavní vchodové dveře byly pootevřené a lákaly ke vstupu do prostorné, světlé haly se spoustou laciných pozlátek a dekorací. Lidé vstupovali a zase odcházeli, tupě zírajíc na atlanty podpírající zteřelé trámoví vysokého stropu. Přišli a odešli. Budiž jim město lehké. Prach ulic jsme a do prachu se zase vracíme. Přišli, viděli a bez boje opustili halu nic nevypovídající o Domě. Kdo by však hledal další dveře, odešel by zklamán. V hale nic takového nebylo. Jen gobelíny na stěnách a zlatavý prach pocestných na ochozené dlažbě. Byl to jako tisíce jiných, jeden nicotný dům mezi tisíci jinými. Zrnko písku v poušti chaosu.

V prostorné vstupní hale bydlel natrvalo vystrašený podivín se sebevědomým obličejem. Žil tu sám, aby se potkával s kolemjdoucími a vycházel do města na návštěvy známých i neznámých lidí. Byl to jeden z mála obyvatel Domu, který směl z Domu odejít hlavními dveřmi. Kudy na své výlety pronikali ostatní, nebylo snadné zjistit............