Svatba

Svatba


Neustávající drnčení telefonu mě vytrhlo ze spánku.Se zavrčením jsem vstala a ploužila se k přístroji, kterým mě neustále někdo otravuje. „Ahoj Marti, nevzbudila jsem Tě?“ Ozval se v telefonu hlas mé nejlepší kamarádky Báry. „Ne.“ Zalhala jsem, co se děje? „Potřebuji s Tebou okamžitě mluvit.Třeba za půl hodiny v Bob´s café, pod slunečníkama?“ Zeptala se. „Dobře budu tam.“ Odpověděla jsem a zavěsila telefon.

Už z dálky jsem poznala Bářin věčně usměvavý a do hněda opálený obličej. Měla na sobě módní žlutý kostýmek, který jí moc slušel. Vlastně si ani nevzpomínám, že by někdy měla na sobě něco, v čem by nevypadala dobře.
„Dáš si kafe?“ Spustila na mě. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem a pousmála se nad její dychtivostí mi vše vypovědět. „Copak se děje, že mě přepadáš takhle brzy?“ „Mám úžasnou novinu, budu se vdávat!“ Vytřeštila jsem oči a málem se udusila horkým kafem. „Cože..?“ Můj výraz a vytřeštěný pohled jí rozesmál tak, že trvalo dobrých deset minut, než pokračovala s dalšími, neméně udivujícími zprávami… „Jmenuje se Petr, je mu dvacet šest let a je svobodný. Potkali jsme se před měsícem v Praze, jak jsem tam byla na služební cestě.“ „Počkej zadrž chvíli, to chceš říct, že se znáte měsíc a už se budete brát?“ Bára jen dychtivě přikývla a ani si nevšímala mého vystrašeného pohledu, říkajícího: „Do čeho se to zase vrháš holka.“ „Máme se rádi a báječně si rozumíme, tak proč to odkládat. Dvacátého máme svatbu.“ „ Dvacátého a jaký měsíc?“ „Tenhle měsíc a jdeš mi za družičku.“

Celou cestu nazpátek jsem přemýšlela jak asi ten její Petr vypadá a co je to za člověka. Bára se mi vždycky směje a říká, že jsem ještě horší než její matka, ale jak by ne, když se do všeho vrhá po hlavě. Vždyť nejednou nepěkně narazila…

Další dny ubíhali jako voda. Shánění šatů, svatebního daru a pomoc Báře se vším potřebným, dala pěkně zabrat a aniž jsme se nadáli byl tu den „D“
Už od rána jsme běhali po bytě a kontrolovali, jestli se na něco nezapomnělo.
„Máme prstýnky?“ Mumlala si spíše pro sebe Bára prohrabávajíce přitom šuplíky. „Ano přiveze je Petr, no tak klid Baru je to všechno připravený.“ A pobaveně jsem sledovala její zmatenost. „Já vím, ale přesto mám strach, že jsme na něco zapomněli.“ „Teda jestli já budu takhle šílet, to se raději nevdám.“ A můj výbuch smíchu se už nedal ničím zastavit. „ No dovol, to chceš říct, že jsem blázen jo? No počkej.“ A než jsem stačila uhnout přistál mi na hlavě polštář. Chvíli jsme se ještě škádlili, než byl nejvyšší čas se připravit.
Bára vypadala v šatech jako princezna. Bílý korzet vyšitý drobnými perličkami a volně splívající hedvábná sukně v téže barvě, rukavice až po lokty a závoj do půl zad z ní dělal opravdovou nevěstu. „Páni, to bude Petr zírat.“ A obdivně jsem pískla. „Nech toho, ještě se budu červenat,“ usmála se. „Vždyť ty taky vypadáš úžasně!“ Jako družička jsem zvolila lehké fialkové šaty s průhlednými rukávy do zvonu. „Zvonek!“ Vykřikla Bára s nadšením. „Dojdu otevřít.“ Řekla jsem a odebrala se ke dveřím. Ve dveřích stál Petr v černém smokingu a v ruce držel nádhernou kytici ve stylu biedermaier ze žlutých růží a fialek. Je to opravdu fešák, pomyslela jsem si. Krátké tmavé vlasy a modré pronikavé oči perfektně doplňoval jeho zářivý úsměv. Po chvilce vzájemného prohlížení jsme se krátce představili a já ho vpustila dovnitř. „Pojď dál, Bára už je připravená.“

Před jedenáctou hodinou náš konvoj vozů mnoha barev a typů dorazil na radnici. Obřad proběhl bez vážných kolizí, nepočítaje zakopnutí nevěsty a vypadnutí pera z mé ruky při podepisování svědectví. „Tak to nám to pěkně začíná.“ Podotkla Bára a obě jsme se tomu zasmáli.
Po nekonečném fotografování, objímání příbuzných a přípitku před radnicí jsme nasedli do aut a za mohutného a hlasitého troubení dorazili do stylově zařízené hospůdky v irském stylu. Přivítal nás příjemný hostinský se svým teamem v podobě dvou servírek ve stejnokroji a mladým číšníkem v černém smokingu. Při přípitku novomanželů se sice nerozbil talíř, který hostinský pouštěl na třikrát, po té se málem jeden z hostů udusil polévkou, ale to nejhorší mělo teprve přijít…
Zábava byla v plném proudu, tančilo se, pilo, vyprávěli se rodinné historky, prostě svatba jak má být. S blížící se půlnocí byl připraven i únos nevěsty. Měla jsem za úkol zabavit Petra a odpoutat jeho pozornost od Báry, což se mi nakonec povedlo a „únosci“ mohli Báru nepozorovaně vyfouknout. Asi po půl hodině povídání si spolu na baru, se Petr začal shánět po Báře. „Neuhlídal sis jí!“ Oznámila jsem Petrovi s vypláznutím jazyka. „Máš pravdu, zklamal jsem.“ Řekl Petr s tak vážným výrazem v obličeji až mě to rozesmálo. „No nic jedeme pro ni, přece moji ženušku nenechám na pospas nějakým darebákům,“ smál se Petr a vydali jsme se k autu.
Venku jsme nasedli do jeho stříbrného BMW. Zavrtala jsem se do měkké sedačky a užívala si ticha, které mi přišlo jako malý zázrak po hluku vevnitř. „Mám pustit nějakou hudbu?“ Zeptal se Petr. „Ne,“ odvětila jsem a pokývla směrem k hospůdce, odkud se linul smích a známá písnička od Queenů. Petr pochopil a nastartoval auto. Za nenuceného a příjemného rozhovoru a občasného vyhrknutí na Petra s dalším směrem jízdy, jsme se blížili k motorestu, kde na nás Čekala Bára se svými „únosci“ Pavlem a Martinem. Skvěle jsme se bavili, až do doby, než jsme už z dálky zahlédli blikající majáčky policie a sanitek. Petr zpomalil a opatrně prokličkoval kolem nehody nějakého automobilu, jehož určení tipu bylo kvůli zdemolovaným plechům nemožné. Oběma nám klesla nálada pod bod mrazu a naskočila husí kůže. Pokračování cesty už nebylo příjemné, jako před tím. Do příjezdu před motorest jsme nepromluvili a s podivným pocitem šli dovnitř. Mezi dobře se bavícími lidmi jsem se prosoukala k baru a zeptala se barmana kde je nevěsta, ale on jen zavrtěl hlavou a oznámil nám, že tu nikdo nebyl. Polil mě studený pot a okamžitě mi došlo, že ta nehoda nebyla něčí, ale Báry… Vyděšeně jsem pohlédla k Petrovi a jeho popelavě bílý obličej mi napověděl, že ho napadlo to samé. Téměř okamžitě jsme vyběhli ven a s neuvěřitelnou rychlostí a zakvílením gum odjížděli k místu nehody.
Deset minut po té se už Petr vyptával policisty, kde leží ranění. Vyběhla jsem z auta a s hučením v hlavě se zhroutila na kolena a zajíkavě se rozbrečela. Petr ke mně přiskočil a s pomocí policisty neschopnou odporu mě posadili zpět do auta. Po chvíli si Petr přisedl ke mně a rozjel se směrem k nemocnici.
„Neboj se jsou v pořádku, mají jen lehká zranění, měli štěstí, jsou v pořádku.“ Opakoval mechanicky Petr a snažil se uklidnit nejenom mě, ale i sebe. Po dlouhém vysvětlování na vrátnici, proč jsme vlastně tady, nás vrátný konečně propustil do areálu nemocnice. Další problém nastal při hledání správného oddělení. Asi po půl hodině běhání a vyptávaní se doktorů a sester, jsme konečně našli příjem na chirurgii.
Přívětivá sestřička nás nejdříve uklidnila, že jsou všichni tři v pořádku, ale že musíme chvíli počkat, protože u Báry je právě doktor. Rozhodli jsme se tedy navštívit Pavla s Martinem. Vešli jsme do jejich pokoje a když jsme se s nimi pozdravili a ujistili se, že nejsou nijak vážně zraněni, ale „pouze“ ve zjevném šoku, opatrně jsme se jich začali vyptávat, co se vlastně stalo. „Jeli jsme do toho motorestu a skvěle jsme se bavili,“ řekl Pavel. „A najednou nám do cesty vlítnul srnec, a tak jsem to ztrhnul doleva, ale naneštěstí tam byl betonový sloupek, tak se to s námi překulilo přes střechu,“ pokračoval ve vyprávění s hrůzou v očích. „Měli jsme opravdu štěstí,“ přidal se Martin a roztřásl se při vzpomínce na tu hrůzu. Po dalších minutách uklidňování, že nehoda byla nešťastná náhoda a že Pavel rozhodně za nic nemůže jsme se vrátili zpět na příjem k sestře. Jak nás uviděla s úsměvem vstala a oznámila že doktor už od Báry odešel a dovedla nás na pokoj, kde ležela pomlácená, zničená, šokovaná, ale živá Bára. Okamžitě jsme se jí vrhli okolo krku a všichni se rozplakali. V slzách však už nebyl strach, ale úleva.., úleva, že vše dobře dopadlo.

Ještě dnes, když navštívím Báru s Petrem a vidím kolem pobíhající dvojčátka Kryštofa a Kristýnku, naskočí mi husí kůže a přetočí se žaludek, při pomyšlení, že by Bára zemřela. Okamžitě však tu myšlenku zaženu a zahřeje mě u srdce při pohledu na rozdováděné a usměvavé obličejíčky dvojčat a šťastné manželství Petra a Báry. Snad i já najdu štěstí v podobě hodného muže a budu moci pozvat Báru na svatbu jako družičku. Doufám, že má svatba nebude tak dramatická, jednou už mi to přeci jen stačilo…

---