Andílek

Je mi dvacet, kdybyste mě potkali v davu na ulici, ani si mě nevšimnete. Pro sousedy to milé děvče odvedle, pro rodiče jejich hodná holčička a pro ostatní plachá šedá myška, jež se dá lehce přehlédnout. Možná mají pracdu, možná ne, jen já vím, jak je to ve skutečnosti.

Důvod, proč tohle píšu, nejsou výčitky svědomi ani pocit viny, ale touha, neodbytná touha, svěřit někomu své tajemství. Chci se vám vyzpovídat, ale neočekávám rozhřešení. Začnu tedy od začátku.

O kluky jsem se začala naplno zajímatasi tak ve čtrnácti letech, s několika jsem zkoušela chodit, ale nakonec mě to přestalo bavit. Všichni byli tak stejní, nedokázala jsem je milovat, dříve nebo později se z každého stávala přítěž a já si musela lámat hlavu s tím, jak se ho co nejrychleji zbavit. Když mi bylo sedmnáct, pohát trpělivosti přetekl. Usoudila jsem, že nejspíš nejsem schopna lásky, rozhodla jsem se, že už se ji nebudu pokoušet dál hledat, přestanu se trápit neúspěchy, které vždy zákonitě následovaly a budu čekat na zázrak. Čekat tak dlouho, jak bude třeba, i za cenu, že umřu jako nikým nemilovaná stará panna. Vím, že to zní děsně, ale já už byla po těch třech letech neustálých pokusů a omylů tak znechucená a unavená, že mi nedělalo nejmenší problém to dodržet.Čas pomalu plynul, všechny mé kamarádky prožívaly svoje lásky a já se prostě zabývala něčím jiným, stále svobodná, nezávislá a dalo by se říct, že i šťastná. Jen občas v mém nitru vzplanula vášeň, kterou jsem sama téměř nedokázala uspokojit, ale ta se vždy časem vytratila a na nějakou dobu byl zase klid.

Pak přišla první letní neděle loňského roku, ten den jsem ho poprvé uviděla. Do bytu sousedícího s naším se nastěhovali noví nájemníci, manželé středního věku - a jejich syn.

Mohlo mu být tak patnáct let, možná šestnáct. Byl o něco menší než já, štíhlý, měl černé vlasy, jiskřivé hnědé oči a souměrnou tvář bez kazu. Stručně řečeno, byl mnohem víc než jen hezký a bylo na něm vidět, že o tom moc dobře ví.

Když jsem ho prvně potkala na chodbě, zůstala jsem stát, ohromená, jak po ráně palicí, takový ten stav, kdy jen zíráte, slabomyslně se usmíváte a nenapadá vás nic, co byste mohli říct. Připadal mi tak jiný než ostatní, přestože se na první pohled ničím nelišil. Dívat se na něj, byla jako hledět na anděla, který si spletl cestu a místo v ráji skončil tady. Rychle jsem zašla zpět do bytu a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet, zdálo se, že se do mě bůh lásky po tolika letech marného ostřelování konečně strefil.

Od toho dne jsem všechen volný čas trávila schovaná za našimi dveřmi, odkud jsem bedlivě sledovala každý Andílkův krok. Věděla jsem přesně kdy odchází i kdy se vrací domů, rodiče přicházeli z práce až pozdě večer, takže mi v pátrání nic nebránilo, naopak jsem se ještě od matky, která se s novou sousedkou spřátelila, dozvěděla spoustu zajímavých informací.

S Andílkem jsem se potkávala dost často, samozřejmě to nebyla náhoda, ale vždycky to tak víceméně vypadalo. Snažila jsem se ho zaujmout, ale buď jsem nebyla jeho typ nebo si, vzhledem k našemu věkovému rozdílu, nepřipouštěl, že bych o něj mohla mít zájem., kdo ví, každopádně veškeré moje usilí ignoroval.

Byla jsem zoufalá. No a co?! říkala jsem si, tak je o pár let mladší, vadí to snad něčemu? Každou noc jsem se převalovala na posteli za strany na stranu, posedlá myšlenkou na svého Andílka. Znovu se objevila ona spalující vášeň a tentokrát se nedala utišit, ať jsem se snažila sebevíc. Několikrát jsem se pokoušela přesvědčit samu sebe, že jsem rozumná dospělá žena a že bych se na to měla vykašlat, alenebylo to k ničemu. Stále jsem o něm snila, trápila se, nespala, čím víc mě přehlížel, tím víc ve mně rostlo přesvědčení, že ho musím mít.

Nemyslela jsem téměř ne nic jiného, byla jsem neklidná a podrážděná, ale mistrně jsem to skrývala a ovládala se, takže se moje chování příliš nelišilo od obvyklého. Každé setkání s Andílkem provázela pronikavá vnitřní bolest, věděla jsem, že už to moc dlouho nevydržím, že se něco musí stát.

Stalo se to poslední týden v srpnu. Už se stmívalo, věděla jsem, že půjde ven a šla jsem taky. Potkali jsme se u výtahu, pozdravil a usmál se. V tu chvíli jako by mi uvnitř vybuchla bomba, zatmělo se mi před očima a já nedokázala vnímat nic kromě tří písmen, která se rozsvítila v mém mozku jako maják: TEĎ! Jako ve snách jsem společně s ním nastoupila do kabiny, poslepu zašmátrala po tlačítkách a stiskla S - suterén.

,,Hej, já jedu jen do přízemí,´´ zaprotestoval, ale já si ho nevšímala, náhle se mi vrátila rozhodnost a dosud otupělé smysly se zbystřily víc než normálně. Jakmile výtah zastavil, vytlačila jsem Andílka ven do temné chodby a táhla ho dál. Bránil se, ale byla jsem silnější, těžko říct, zda za to mohlo moje pevné odhodlání nebo to, že jsem byla skoro o hlavu větší.

Podařilo se mi jej dostat až ke sklepům, tam jsem ho povalila na zem. Zřejmě mu došlo, že z tohohle se sám nedostane, protože začal volat o pomoc, křik však okamžitě zdusily mé prsty, pevně obtočené kolem Andílkova krku. Zachroptěl, v očích se mu poprvé objevil náznak strachu.

,,Buď zticha a nic se ti nestane,´´ zašeptala jsem něžně. Ne, neměla jsem nejmenším úmyslu ho zabít, ale zdálo se, že mě bere vážně, protože už ani nehlesnul. Pomalu jsem uvolnila sevření. Chvíli na mě šokovaně zíral, pak se začal divoce zmítat a pokoušel se mě ze sebe shodit. Tiskla jsem ho k podlaze celým svým tělem, podařilo se mi strhnout mu opasek, potom jsem jej prudce uhodila do tváře. Na okamžik zůstal ochromeně ležet, to mi stčilo, abych mu jedním koncem pásku spoutala zápěstí a druhý konec přivázala k topení.

Znovu, jako by se probral, zoufale zaškubal pouty, ve tváři výraz nevěřícné paniky, srdce mu divoce tlouklo a z nosu mu po mém uderu trošku tekla krev. ,,Neublížím ti,´´ řekla jsem, ale moc ho to neuklidnilo, už se nebránil, ztrnule ležel, zrychleně oddechoval, oči rozšířené zděšením.

Zvolna jsem se k němu nahnula. Já vím, že násilníci svoje oběti nelíbají na pusu, ale já jsem ty hebké, chvějící se rty prostě musela ochutnat. ,,Okamžitě mě rozvaž, ty děvko,´´ zasyčel nenávistně, jakmile jsem vytáhla jazyk z jeho úst. Vypadal najednou klidně, z očí mu svítil odpor a pohrdání. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou, vyhrnula jsem mu triko až ke krku, jeho tělo byla ještě útlé, svaly se na něm začínaly teprve tvořit, a tak měkoučké.

Se zalíbením jsem mu přejela rukama po hrudi, zase začal křičet, ale několk dobře mířených facek jej přinutilo přestat. Znovu jsem se sklonila, líbala jsem ho na krku a ramenou, smyslně mu sála bradavky, zatímco moje prsty horečnatě bloudily po zipu Andílkových ryflí.

Teď už se třásl po celém těle, odvracel hlavu, zatínal zuby, ale myslím, že ve skrytu duše se mu to líbilo.Strhla jsem z něj kalhoty, zoufale zaúpěl. Zatajila jsem dech. Když jsem ho viděla před sebou, tak bezbranného, vydaného mi na milost a nemilost, ucítila jsem vzrušivé trnutí v podbřišku, nebyl to úplně neznámý pocit, ale tentokrát jsem to cítila silněji než kdy jindy.

,,Nedělej to, prosím tě, nech mě jít,´´ zakňoural slabě. Lehla jsem si vedle něj a znovu jej políbila na rty, pochopil, zhluboka se nadechl a zavřel oči, všimla jsem si, že mu zpod víček vytryskly pramínky slz. ,,Neboj, to bude dobrý,´´ snažila jsem se jej utěšit. Nepřestávala jsem ho líbat, zatímco se moje dlaně přesunuly níž, zatápaly po Andílkově břiše a nakonec se zastavily na jeho slabinách.

Dosud nikdy jsem s žádným mužem nic podobného nedělala, vše co jsem znala byla pouhá teorie, takže jsem se spoléhala hlavně na intuici. Laskala jsem ho prsty i celou dlaní, opatrně, co nejněžněji a jen doufala, že takhle nějak je to správně. Bála jsem se, že by právě prožitý stres mohl mít na Andílka negativní vliv, ale obávala jsem se zbytečně, vzrušil se už po několika prvních dotecích. Zakrátko přestal být pánem svého těla.

Otočil hlavou ze strany na stranu, přerývaně dýchal, svaly v obličeji měl napjaté, ale oči neotevřel. Cítila jsem, že v Andílkově nitru probíhá velký boj. Poslechnout rozum a vzepřít se nebo poslechnout tělo a oddat se mi? Rozhodování jsem jej ušetřila, možnost byla přece jen jedna. Můj chtíč, potlačován celé dlouhé roky se vyztupňoval a já prudce zatoužila zaplnit prázdnotu svého lůna.

Nalehla jsem na něj, vůbec jsem nevěděla co dělám, ale spoléhala jsem na to, že sex je přírodní akt, ke kterému nepotřebuju žádný návod. Ucítila jsem ho v sobě, ani to moc nebolelo, byla jsem vzrušená, uvolněná a nad věcí. Začala jsem se nad Andílkem pohybovat v pomalém rytmu, který jsem postupně zrychlovala. Zkoumavě jsem se mu zadívala do tváře. Víčka měl stále pevně sevřená, z pootevřených úst se linuly chraplavé vzdechy, křečovitě zatínal ruce v pěst.

Najednou se napjal, zvrátil hlavu dozadu a vyrazil se sebe hrdelný výkřik, následovaný vzlykavým sténáním, které jsem okamžitě zdusila vášnivými polibky. Spokojeně jsem pozorovala tu jemnou andělskou tvář, staženou křečí rozkoše, zbrocenou potem, mísícího se se slanou příchutí slz.

Sama jsem necítila nic tak mocného, nebylo to jako vyvrcholení, jež jsem zažívala, když jsem se uspokojovala sama, teď jsem cítila absolutní, horké naplnění. Naplnění, po nemž jsem toužila tak dlouho. Pomalu jsem se od něj odtáhla, Andílkův dech se pozvolna sklidňoval, chvěl se a po tvářích mu nezadržitelně kanuly slzy. Uvolnila jsem mu ruce, otočil se ke mně zády a tiše se rozplakal, byl v šoku, neměl sílu vstát. Objala jsem ho, ani se mě nepokusil odstrčit.

Několik minut jsem ho konejšila, pok jsem jej donutila vstát, pomohla mu s oblékáním, naposledy ho políbila na čelo a potom jsem neslyšně opustila sklep, vrátila jsem se domů a tak v klidu čekala, až si pro mě přijdou. Netušila jsem, kolik let vězení za tohle mohu dostat, ani mě to moc nezajímalo, jistě jsem věděla jen jednu jedinou věc - stálo to za to.

Čekala jsem dlouho, ale nic se nedělo, nikdo mě nepřicházel zatknout, nikdo mě neobviňoval. Teprve za několik dní jsem se dozvěděla co se stalo. Matka mi řekla, že si jí sousedka stěžovala, že prý neví co mádělat, její syn, že je snad v tom nejhorším stadiu puberty, chová se hrozně a vymýšlí si nesmysly, například, že jsem ho znásilnila.

Společně jsme se tomy zasmály, ale já uvitř vřela vzteky. Oni mu to neuvěřili!!! Mysleli, že se chce zviditelnit nebo se prostě jen báli skandálu, toho co tomu řeknou lidi. Přízemní idioti!!! Tohle nikdy nepochopím. Samozřejmě bych měla být ráda, že to skončilo takhle, ale stejně mě to štvě, ta lhostejnost, nedůvěra!

Od té události uplynul už skoro rok, za tu doby se vůbec nic nezměnilo, nic, kromě Andílka. Stále se potkáváme na chodbách našeho domu, do výtahu však se mnou už nikdy nenastoupil. Občas, když se míjíme a naše pohledy se střetnou, čtu v jeho očích nenávist, ale také žár, v němž se mísí spalující touhy a touha po pomstě, který jsem v něm zažehla a která jen já jediná dokážu uhasit. Andílek zatím vyčkává, čeká na den, kdy bude dostatečně silný, aby svůj hlad utišil. Při každém setkání vidím v jeho tváři temný příslib odplaty. Vím, že jednoho dne se mi pomstí za všechnu bolest a ponížení, které jsem mu způsobila. Vím to a už se na to těším.

Tak, teď víte všechno. Někteří z vás si pomyslí, že zasloužím vězení nebo dokonce popravu, jiní mi přisoudí celu v blázinci, upřímně, je mi to jedno. Nesvěřila jsem se vám proto, abyste mě soudili, chtěla jsem jen.....abyste to věděli.