Půlnoční balada

Krásný mladík na bujném koni,

spolu jedou širou zemí.

Koník je jak uhel černý,

jezdec zas jak slunce jemný.

Jsou jako noc a den,

když jedou cvalem za světlem.

Kopyta buší do těžké půdy,

šero klesá, z lesa vycházejí stvůry.

V krajině kolem zvedají se skály,

cestička úzká záhy mizí v dáli,

vraník však s bledým jezdcem,

dál cválá za denním světlem.

Les hučí, dlouží se stíny,

skála je kluzká, kol šumí proud bystřiny.

Plouží se znavený mladík dál tmou,

zplaveného vraníka vleče za sebou.

Náhle se před nimi země otevírá,

poudí z ní magická neznámá síla.

Jak rychle mění se noc a den,

vraník prchá, však jinoch stojí přimrazen

tváří v tvář krásné víle,

snad nejkrásnější ze všech žen.

Mladík v opojení ji na rty líbá,

netuší, že je to jen neživá strašná síla.

Na nebi měsíc jasně svítí,

půlnoční to čas, hodina plná divů bytí.

Víla náhle svou tvář mění a jinoch, ošálen,

upadá ve věčné snění.

Jak rychle střídá se noc a den,

jitřenka vychází nad lesem.

Jiskra od podkovy letí,

tříští se kámen černých skal,

to vzpíná se vraník nad roklinou,

kde leží mrtev jeho pán.

Vlasy v ranním svitu září

kolem bledých jeho tváří.

V poledním jasu vraník řičí,

chce pána svého probudit.

Smutno je mu samotnému,

nemá jej kdo pohladit.

Jak pána svého miloval,

jak rád by život svůj za jeho dal.

Rychle končí se den,

světlo se střídá s večerem.

Tu vraníka hrozný strach jal,

pouští se rázem v děsivý cval.

Tma padá na okolní skály,

mámivý hlas opět ozývá se v dáli.

Kopyta tepou tvrdou zem,

vraník se žene za světlem,

svou šíji již znavený k zemi sklání,

když jitřenka rej mocností konečně zahání.

Nevrací se již koník do míst,

kde leží jeho pán,

smutný dál cválá krajem sám...