Dopis

Je to vlastně promlouvání na někoho nepřítomného. Jsem asi psychicky nemocný, ale něco takového už provádím i nahlas. :o)

Píšu ti dopis. Nevím přesně co napsat. Ale vlastně je to jedno. Ty jsi mou fikcí a vsadím se, že vesmír, ve kterém žiju a jehož jsem součástí, je podobná stejně absurdní myšlenka. Básník recitoval své verše. Byla jsi tam se mnou. Prosím pomoz mi! Vězím v tom pocitu jako v pavučině, jen se dál zamotávám. Nevím, kdy se co stane a nevěřím prognózám budoucnosti i když se mnohé naplnily. Nechápu smysl tvé existence, stejně jako té své. Dnes odpoledne jsem se asi měl projít mezi stromy. Nemusel bych teď zbytečně dlouho plkat. Slibuji, že to udělám. Budu muset o samotě zavřít oči a chvilku snít. Možná pak tvoje podoba dostane jasnější kontury. Cokoli se se mnou stane je pro tebe nepodstatné. Tvůj sdělující pohled by mne smetl jako lavina kamení. Čím více na tebe myslím, tím víc zrcadel mi tě ukazuje a já už nevím, co je odraz. Zde končí zbytečné řádky. Cokoli konkrétního může ublížit.

---