tajemství života.....V autobuse??

Než jsem si stačil pomyslet, jakým všelijakým nesmyslům lidé uvěří, nastoupilo zadními dveřmi dítě.Vypadalo jinak než jiné děti,mělo tmavé vlasy a skoro průsvitnou pleť.Byl to zvláštní pohled,bylo bez maminky a tvářilo se tak… samozřejmě.Jako by to pro něj nebylo nic těžkého,vstoupit do autobusu plného cizích velkých lidí.(Samozřejmě,Jiřinka byla zvyklá jezdit za Kamilkou.) To dítě se tvářilo tak, že tu není vůbec proto, aby jelo, ale proto aby…..(ještě chvíli si to nechtěl přiznat )

Hned tu myšlenku zahnal, ale v hloubi duše o tom byl hluboce přesvědčen.(což byl samozřejmě nesmysl, Jiřinka- jak víme- měla úplně jiný záměr) a teď navíc zjistil, že ho to dítě upřeně pozoruje a –tváří se (!!!) jako by mu CHTĚLO něco říct (No ano, Jiřinka ho pozorovala, ale jen proto, že on na ní vyjeveně koukal od chvíle, co nastoupila. .Netvářila se vůbec nijak,natož jako že má hluboké poselství)

Zdálo se mu to neuvěřitelné, proč by…?Proč zrovna teď a tady,,?A co znamená to spiklenecké mrknutí?To dítě na něj mrklo, naprosto jasně.Tak je to pravda…..

Tak JÁ už za chvíli budu vědět tajemství života, to já!!Přišlo mi to najednou docela samozřejmé, no ano ,vždyť jsem to cítil, že se dnes něco stane….ale proč to dítě nic nedělá?Ucítil jsem najednou hrozný zmatek, co dělat?Co když vystoupí a neřekne mi to?Co když se ho musím třeba sám zeptat?

(Teď už se Jiřinka vyloženě zajímala o Pána,který ji pořád pozoroval, třásly se mu ruce a kdyby byla Jiřinka trochu starší,řekla by o něm,že jevil jisté známky nervozity ,spojené s odhodláním)Vydal jsem se za tím dítětem.Stačilo vtlačit se před dva cestující a bylo přímo u mě, jen o dva schody níž, u dveří.(No ale teď už se vážně choval divně, Jiřinka se lekla tak, že si na chvíli přestala opakovat větu, kterou musí vzkázat.Naklonil se přímo k ní a jen na ní koukal.Tak hrozivě, připomněl jí pohled toho buldoka,kterého viděla ráno v televizi.Ale tenhle pán nebyl kreslený.Byl skutečný a šeptal jí:

"Tak co?Řekneš mi to?” tvářil se zoufale a natěšeně zároveň,vztekle i pokorně jako štěně.(Jiřinka si všimla,že už se blíží zastávka,kde bude vystupovat.Hrozně se bála toho pána.Vzpomněla si na maminku, která jí teď nemůže pomoct a vzpomněla si na vzkaz,který by ráda donesla sestře………třeba je to ono, co chce ten pán slyšet, napadlo jí “Běž domů, máš tam večeři.!!” řekla vystrašeně, a pak vystoupila a utíkala pryč od autobusu.

Doma seděl u stolu a koukal na talíř plný jídla jako na největší zázrak.Jaké štěstí mám, že se můžu najíst.-To chtělo říct to dítě-Jaké štěstí mám, že sedím doma.Můžu teď jít spát a nestarat se o to, jestli v noci přežiju,mám svou teplou postel.Můžu zítra jít a dokázat co chci, protože prostě JSEM.Mohl bych mít milion starostí, ale já jsem tady a večeřím.A pak šel spát a věděl,že on nebude “bloudit do konce svých dní,aniž by potkal to dítě…”

Protože on ho potkal.