Existenční krize

Monty_Python

Kategorie: 

Drama

Celkem čteno: 

246 x

Tip: 

19

<< Předchozí

Další >>

Do výběru zařadil:

hermit,

Prolog:

Carrie, dík za inspiraci. :o)

EXISTENČNÍ KRIZE

"Opravdu bych to místo moc potřeboval," řekl tiše mužík, stojící před kukaní vrátnice. Stál napůl ve stínu; jeho hlavu bylo možno pouze tušit. Nejzřetelnější byly jeho napuchlé, lesklé dlaně, kterými svíral obrubu placaté čepice.

Trofim se trochu naklonil na židli, aby na návštěvníka lépe viděl. Židle pod jeho vahou zapraskala. Vzdal se prvotního úmyslu a rozpačitě - neboť ten člověk v něm vyvolával zvláštní, neurčité napětí - začal cvakat hrotem propisovací tužky o stůl.

"A že jdete v noci. A za mnou. Že jste nepřišel přes den, za direktorem nebo za náměstkem. Noční vrátný je malý pán," zajímal se Fima a nespustil přitom oči z drobounkých modrých teček, které se objevovaly na desce stolu.

"Přes den... nemožno," zašeptal muž. "Mám práci. Víte, není to práce, jak si ji obvykle představujeme. Nedostávám za ni totiž žádnou mzdu. Rozhodně alespoň ne takovou, která by byla vyplácena v penězích. Starají se o mne... svým způsobem. Nejsem špinavý. Nepáchnu. Ale to je asi tak všechno."

"Ech, ti mladí!" povzdechl si Fima, odhodil propisovací tužku a dobromyslně založil ruce na tučné boky. "Znám to. Žiju u dcery. Dědkovi dají najíst jen tolik, aby hlady neumřel. Nebýt toho, že si vydělám tady, pošel bych. Neodcházel bych, kdyby se Sášenka nestěhovala do Vladivostoku. Potřebuje mne u vnuček. Dvě mám, holubičky moje zlaté. Rozumím vám."

"Ne, nerozumíte," zavrtěl mužík hlavou. "Nemám děti. Nemám biologické děti. Ale zachovali se ke mně... eh! Tolik jsem toho udělal, pro stranu, pro národ... a teď. Věřil byste, že nemám ani kopějku důchodu?"

"Už to není, co bývalo," přikývl Trofim. "Bylo líp, bylo. Zkusím se za vás přimluvit. A až se mě budou ptát, školy nějaké, máte?"

"Vystudoval jsem práva," pravil muž hrdě.

"Nu, nu," mlaskl překvapeně Fima. Byl z domu navyklý vážit si úředních osob, lékařů a advokátů zvláště. "A cože s takovým vzděláním chcete jen takové místo? Někde u soudu jste to nezkoušel?"

"Mohu pracovat jen v noci," odvětil smutně návštěvník. "A u soudu mají místo nočního hlídače obsazené. Říkal jsem vám přece..."

"Ano," přikývl znovu Trofim a opět vzal do ruky propisovací tužku. "Udělám, co bude v mých silách, taváryšč. Mohu si napsat vaše jméno, abych mohl s direktorem mluvit tak nějak... přímo?"

Muž trochu poodstoupil ze stínu. Tmavou chodbou probleskla jeho lysá, mastná hlava.

"Vladimír Iljič Uljanov," pravil s neskrývanou hrdostí.

...

Fima se probral z mrákotného polovědomí. Hlava ho bolela, jak si ji při pádu ze židle narazil o dlaždičky na podlaze. Přejel očima stěny své malé, neútulné kukaně.

Na jedné z nich visel starý, zašedlý plakát: LENIN ŽIL, ŽIJE A BUDE ŽÍT.