Už je to Dávno..

Už je to dávno, co jsem Tě držel za obě ruce, tehdy věděl jsem co je to plát.

Dnes nedýchám a není revoluce, snad jen jsem zapomněl psát.

Už nevím, kam, které slovo, už sama neplynou,

kdy ztratím ponětí, ty moudrá sovo, že city zahynou?

Já žil pro ty chvíle, kdy horoucně psal jsem Ti verš,

teď zbyla mi jen moje píle a já, jako k poznámkám terč.

Do mne se vešlo slov, že trhat by hráze chtěly,

ale nesvedu říct vám proč, že jsou jako bodavé včely.

Chtějí být slyšeny a lámou si křídla,

byť neskočí z útesu, by čtena byla.

Už je to dávno, co viděl jsem tvé něžné oči,

jak chtějí si s mýma hrát a to, že bez područí.

Byl jsem jen malý kluk co viděl ženu,

vílu snad, nesplynul, strnul až ke kořenům.

Pod svýma nohama ucítil chvění,

nechci se vymlouvat, byl jsem jak němí.

Volajíc k obloze „Nebeské výšky!“,

jsem nemohl perly snést, tak dělej si křížky.

Za padlé, nemocné, ztracené snílky,

Patřím k nim, neříkám, dál píšu si trylky.

Už je to dávno co slova žhnoucí, pálila chodila bosých včel,

dnes bylo pěkně, jen slova-jak mdlící-topila doteky našich těl.

To vadnoucí květy, co byly vláhou, nestačí pohltit vzácný tér,

čpící snad právě tou, nevinnou váhou, dupajíc po troskách litých děl.

Co bořily snahy těch maličkých tvorů, se snahou líbit se jediné,

té co už nebaví sedět si v rohu a čekat jen, až přijde defilé.

Snad proto pořádá bály a plesy, na kterých září jak hvězda sfér,

volám, snad na ni, „Ty! Jediná! Kde si?! Dávám ti ruku! No, tak! Ber!“..